Západočeská kapela Panychida patří k uskupením, která si dokážou naplno užít halasnosti a pospolitosti tradičního metalu, ale zároveň se pokoušejí o jeho osobité uchopení. Žánrové stereotypy i snaha o výlučnost jsou patrné i z alba "Měsíc, les...", prvního, které s kapelou nazpíval nový frontman Vlčák. Spíše než o snoubení těchto dvou cest je ale třeba hovořit o jejich kontrastu. Tradiční riffovačky nejsou progresivními choutkami prorostlé, ty z nich naopak vyčnívají. Kapela se v žánrových vodách pohybuje zkušeně. O to větší škoda je, že tuto poučenost nepřetavila v invenčnější desku.

Přestože albu dominují paganmetalové nálady, místy připomínající třeba solitérský projekt Cales, je zde čitelný i vliv jiných metalových odnoží, povětšinou těch klasických, které žijí ze síly a přímočarosti riffu. Model kytarovo-bicí tsunami, která pohltí vše, včetně pochyb o invenčnosti, však v provedení Panychidy vyznívá až příliš ohraně a nenápaditě. Ano, agresivní je album dostatečně, překvapivé však ani v nejmenším, a potenciál oslovit posluchače mimo fanoušky žánru je tudíž nulový. Což je ale pořád lepší než podbízení se "pohanským metalistům", pro něž přílišnost ke komunitě značí zejména pití zvětralého alkoholu a imitace dutého rohu.

Deska okořeněná nezbytnou epičností dozajista nabízí momenty, při jejichž koncertním provedení publikum zabere a rozhýbe se. Schopnosti přijít se silným riffem se ale ještě nedá říkat skladatelství. Z alba není patrná jakákoliv odvaha, skladby se posouvají kupředu výhradně jakýmisi zlomy: kytarista zavelí k přehození výhybky, posune prsty na hmatníku, nadechne a jede se dál. Po jiné koleji, nesourodě, aniž by spolu jednotlivé části písní komunikovaly jinak než tím, že se dřívější motiv ještě vrátí, aniž by spolu komunikovaly vrstvené instrumentální party.

Album je o poznání silnější ve své druhé polovině, ovšem též zde nadvláda riffu zabíjí cokoliv jiného. I přes rozpoznatelnou proměnlivost, ozvláštnění v podobě atypických nástrojů (dudy) a čitelný písničkový tvar je nahrávka až povážlivě splývající. Nejlépe si tak stojí titulní skladba, v níž se toho konečně děje více najednou a přijde-li v ní nový motiv, pracuje se zde dále s motivem předešlým a my můžeme konečně nabýt dojmu, že Panychida dokáže více než jen výhybkářsky měnit tempo.

Na pečlivě vypraveném albu je vidět, že kapela rozhodně nic nezanedbala. O to méně lichotivé je, když je na výsledku sice patrná propracovanost, ale také nedostatečná výlučnost, ba prázdnota. "Měsíc, les..." tak představuje mírně přežitý závan z dob, kdy v metalu stačilo dobře ovládat nástroje a dělat si alibi nepovrchním textovým obsahem desek.