"Adámek, musicserver.cz," hlásím chlápkovi s guest listem v ruce a zatímco hledá ve změti dalších jmen, opodál stojící Michal Motyčka zvědavě zvedne oči. "Budeš psát reportáž?" ptá se o chvíli později. "Jo, budu." - "A sakra." - "Proč, co je?" - "No že jsme dlouho nezkoušeli." V klidu, Michale, skvělé to bylo. Ale ta návštěvnost, ta návštěvnost...

Lidi prostě nechodí na koncerty. Anebo chodí, jenom si vybírají převážně "velká" a zvučná jména. Vždyť v místech, kde o čtyřiadvacet hodin dříve na White Lies a za pár dní na Hurts nebylo a nebude dýchatelno, byste si teď v klidu mohli zaparkovat auto i s přívěsem. Příchozí se pohodlně usadili kolem stolů a nebýt několika mladých slečen, které frontman prvních vystoupivších Kofe-in po chvíli přemlouvání nalákal až těsně před pódium, hráli by před prázdným parketem.

Nuda ovšem rozhodně nebyla. Tedy ne, že by zmínění Kofe-in svojí tvorbou na pomezí raných Chinaski a Letů Mimo výrazněji nadchli, ale v sále bylo dostatek těch, kteří se o zábavu starali i mimo pódium. Tak třeba postarší zarostlý chlapík se svým pravěk style tancem nebo o chvíli později dvě uječené teenagerky, které během setu Rara Avis přibližně desetkrát svlékly pohledem jejich basáka. Horké chvíle zažil i Michal Motyčka, na němž si jiné dvě slečny nejspíš trénovaly své kabaretní vystoupení. Chtivé pohledy, co chvíli odhalené hýždě, podvazky létající vzduchem...

Také se hrálo, samozřejmě. Ambiciózní Rara Avis vlastně pražskému publiku nahrazovali neuskutečněný prosincový koncert a kromě věcí z debutovky "The Portrait" vytasili i něco z chystané desky. Sestavě vládl charismatický zpěvák a kytarista Daniel, u nějž si marně budete lámat hlavu, co ze svých expresivních gest a image výstřelků myslí vážně a co přehrává. Celkově Rara Avis nic podstatného nechybělo - ani energie, ani nezbytná psychedelie - přesto mám ze čtveřice i po třetím absolvovaném koncertu pocit, že si to hrají v první řadě pro sebe.

Nasazená kapuce tmavé mikiny, čas od času podmalované oční linky a rukavice něco mezi cyklistikou a S&M salónem; ústřední postavu NiceLand Michala Motyčku, jakkoliv introverně navenek působí, stěží někde přehlédnete. A postaví-li se k mikrofonu, tak jej ani nepřeslechnete. Jasně, můžeme si po x-té zopakovat, jaké dva britské zpěváky z jeho projevu uslyšíte, ale tak jako tak je jeho projev na české scéně naprosto ojedinělý.

Kdo znal NiceLand pouze z dřívějších let jako samostatného folkaře s akustickou kytarou, byl možná překvapen, jak to Motyčka - kompletně plugged-in - se svojí kapelou rozbalil. Beru zpátky tvrzení z naší makrorecenze, že rocker z něj nikdy nebude (problém té desky je trochu jinde), protože i s elektrickou kytarou v ruce působil uvěřitelně a přirozeně. Jenom škoda, že se v závěru musela polovina osazenstva rozprchnout na poslední denní spoje.