Proč jste se rozhodli kapelu rozpustit?

Každá kapela má svůj čas, svoji životnost a Southpaw měli třináct let. Těch důvodů bylo několik, ale jsem moc rád, že jsme se všichni v podstatě dohodli a celý konec je velmi přátelský a milý.

Jaké důvody bys mohl jmenovat?

Nikdy jsme neměli management, tak jsme udělali hodně chyb. A také nás vyčerpala mašinérie kolem kapely. Každopádně to ale byla velká zkušenost a jsem moc rád, že jsem si to zažil.

Kdy jste si uvědomili, že je na čase pověsit Southpaw na hřebík?

To vyplynulo tak nějak přirozeně. S každou deskou jsem čekal, že se něco změní, a pořád se jen smiřoval s tím, že se vlastně nic neděje a že nás to stejně baví. V období alba "Heart Disk" jsem už tušil, že to nikam nepovede, tak jsem si zařídil doma studio a začal se věnovat hudbě, na kterou jsem do té doby neměl moc čas. Založil jsem Ghostmother, udělal tátovu desku, stvořil kapitána a pak vydal sólovku "So Low". Southpaw jsme drželi při životě jen z toho důvodu, že nás bavilo dál dělat songy a hrát pár dobrých koncertů. Taky v dodávce byla legrace. "Addiction" pak byl vrchol naší tvorby, ale to už jsme si řekli, že to budem dělat jen pro radost. Pak si uvědomíš, kolik práce tě to stálo celý ty roky. Trmácíš se na koncerty, řidič má osm tisíc, zvukař tři a ten, kdo píše songy a stojí na něm celá kapela, dostane třeba pětistovku nebo kolikrát vůbec nic. Řekl jsem si, že tohle je absurdní, a totálně mě to otrávilo. To byl taky jeden z důvodů konce. To už fakt nechci zažít. Ale nešlo jen o peníze, hlavně o tu energii do toho vloženou, která se nevracela. To každýho po těch letech totálně položí.

Jaké jsou teď tvé pocity?

Na jednu stranu mi to je líto a nejhorší je, když si občas poslechnu v autě naše alba. To pak někdy upadám do melancholie a volám Karzimu, že zas spolu musíme něco udělat. Na druhou stranu jsem za to rád, protože těch třináct let beru jako velkou školu pro mě do budoucna. Teď ale dělám s úplně jinými lidmi, zažívám věci, které jsem dosud nepoznal, a vážím si toho.

S publikem se rozloučíte koncertem v Akropoli 11. března, v den tvých narozenin. Dá se na poslední koncert své kapely vůbec těšit?

Samozřejmě je dost těžké těšit se na funerál něčeho, na čem jsi usilovně pracoval tolik let. A zvlášť když ten tým kolem Southpaw a samotná kapela jsou tví nejlepší kamarádi, se kterými tě pojí zážitky a smysl pro humor. Ale já se přesto velmi těším. Zkoušky probíhají skvěle a kapela je ve formě. Dáme do toho všechno a užijem si to.

Bude to velká rána, když se probudíš 12. března ráno a už nebudeš ani člen Southpaw, ani Gregory Finn?

Nebude to žádná rána, dost jsem si Southpaw i Gregoryho Finna užil a teď je přede mnou další kapitola. Jen je mi líto těch songů, ale určitě se k nim ještě v budoucnosti vrátím. Rozhodně bych chtěl ještě něco natočit s Karzim.

Koncert v Akropoli bude zaznamenán a posléze vyjde na CD jako poslední deska Southpaw s názvem "Hit Me!". Kdy ji mohou fanoušci očekávat?

Nechceme nic uspěchat. Dáme si záležet. V současnosti vzniká filmový dokument o posledních jedenácti dnech Southpaw a celé kariéře, který by měl být i součástí best of alba v DVD podobě. Nejdřív koncert nahrajeme, smícháme a pak se budeme rozhodovat, jakou cestou a kdy dostaneme "Hit Me!" k lidem.

Jsi spokojen s tím, co jste tu s kapelou zanechali, co po vás zbude?

Po nás zůstanou desky a songy. Hity jako "Thousands", "Isolated", "Shadows", "Intellygent Songs", "Healthy Drug", "Emergency", "My Life Makes Sense", "Subway Sings", "From The First Joint To The Last Orgasm", "Pages"… a mohl bych pokračovat. Z tohoto hlediska jsem velmi spokojen.

Southpaw byli jedna z mála tuzemských kapel, která už v devadesátých letech hrála hudbu ovlivněnou ostrovní produkcí a především zpívala anglicky. Nakolik se do toho promítly tvé roky strávené na Maltě?

Myslím, že dost zásadně. Na Maltě jsem jsem chodil krást kazety do hudebních shopů, protože jsem hudbu miloval, a neměli jsme peníze. Tenkrát neexistovalo žádné vypalování nebo stahování, tak jsem párkrát musel zhřešit. Byl jsem raubíř. První kazetou, co jsem šlohnul, byli Blur - "Leisure". Udělal jsem to ještě několikrát a potom mě chytli. Byl z toho tehdy strašnej průser, takže jsem toho pak nechal. Nejvíc mě ovlivnily kapely jako The Smiths, Blur, Suede, My Bloody Valentine, Ride… To jsem tenkrát sjížděl.

Kterého alba Southpaw si ceníš nejvíc?

Mám radost z toho, že každé album je jiné, což je hrozně osvěžující. Každá deska odráží zvuk doby, ve které byla nahraná. Je těžké vybrat jednu. "Heart Disk" byl asi největší hrdina, protože jsme si dovolili udělat dvojalbum každé v jiném stylu a vyšlo to. Je tam podle mého jeden z největších hitů Southpaw, a to je "Isolated", ale z hlediska zvuku, aranží a zpěvu je pro mě jasný vítěz "Addiction". To je pro mne album srovnatelné se světovou scénou, kterou poslouchám.

Jaký máš vlastně k "Isolated" vztah?

Mám k němu velmi kladný vztah. Pamatuji si, jak jsem byl na Krétě, stál v pět hodin ráno na skále, pode mnou moře. A v uších jsem měl "Isolated". Krásnej zážitek.

K téhle písni natočil výborný videoklip Jakub Kohák. Souhlasíš se mnou, že se řadí k tomu nejlepšímu, co kdy Kohák stvořil?

Bohužel nesouhlasím. Naopak. Mně se ten klip vůbec nelíbí. Líbí se mi tam jediná scéna, jak běží psi po poli, jinak mi to přijde šílená čeština a vůbec se to k tomu songu nehodí. Tenkrát jsem z toho byl dost špatnej, ale Jakubovi jsem to nikdy neřekl, protože si ho vážím. Ted už by se nic takového nemohlo stát, všechno si hlídám a klipy už si s Republic Of Two točíme sami.

Je v té třináctileté existenci Southpaw nějaký moment, na který nejsi příliš hrdý a který bys raději vymazal?

Těžko říct. Spíš bych dnes spoustu věcí udělal jinak. Nejdřív ze všeho bych našel management.

Můžeš třeba ještě dneska poslouchat "Toi Toi Song"?

Můžu, ale nebaví mě tolik jako jiné songy. Je to jen taková legrácka. Zato klip se mi stále velmi líbí.

V průběhu let jste občas čelili kritice, že jste namachrovaná kapela. S odstupem času - myslíš, že na ten pocit měli lidé někdy nárok, nebo jen do jisté míry nepochopili váš humor?

Tyhle věci už neřeším. Pokaždé když vidím sebevědomou kapelu, tak mě naopak baví, když vím, že umí psát hity, je progresivní, dělá si všechno sama a nemá management. A jestli někdo nepochopil náš humor, to je naprosto v pořádku - já taky nechápu humor většiny kapel v Česku a hlavu si z toho nelámu.

V rozhovoru pro MF DNES jsi poznamenal, že za nástupce Southpaw považuješ Republic Of Two, kterou jsi založil s Mikolášem Růžičkou a loni vydal debutou desku. V čem je podle tebe Republika nástupnickou organizací?

Republic Of Two je pro mne teď prioritou a podobně jako u Southpaw jde o emoce a indie feeling. I když v jiné podobě. Ze všech mých projektů je hudebně Southpaw nejblíž a na koncertech občas hrajeme některé písně, co jsem napsal pro Southpaw. Jinak jsou to ale dvě zcela odlišné kapely, kde fungují úplně jiná pravidla a chodí na ně jiné publikum. U Republiky nejde o rockový tlak nebo elektro progres, lidé na koncertech většinou sedí a poslouchají každý tón, koncerty jsou malou relaxací a spousta lidí včetně nás z nich odchází naplněná klidem a očištěná od hluku a agrese světa kolem nás. O to nám jde.

Není paradoxní, že alba Southpaw Akademie populární hudby celých třináct let ignorovala a Republic Of Two si už za první desku odnesli Anděla?

Myslím, že je to také tím, že Republic Of two je kapela, která baví všechny věkové kategorie. Můžou ji poslouchat babičky, vnučky, podnikatelé, fanoušci indie nebo matky na mateřské. Je velmi přístupná a neomezuje se elekronikou, která se dá kategorizovat. Je velmi jemná a probouzí v lidech skryté emoce - soudím podle toho, co nám lidé píší a jak reagují na album, na koncerty. Pro mne to ocenění má ještě větší váhu, protože já muziku dělám naplno už od dětství, a jak správně poznamenal Štěpán Růžička, basák z Republic, každý má svoje tempo a svůj čas. A já musím říct, že jsem velmi šťastný za to, co se teď kolem kapely děje, nikdy jsem nic podobného nezažil. Teď je potřeba začít opravdu pořádně makat a neusnout na vavřínech. Nebo někde jinde.

Tím, že Southpaw končí, se ti uvolní víc času na jiné hudební projekty. Budeš ten čas věnovat spíše Republice, Ghostmother, kapitánu Demovi, produkci desek, nebo ještě něčemu úplně jinému?

Rád bych se také věnoval své tajné lásce, a tou je jaderná fyzika. Mám také další koníčky jako šitíčko, vařeníčko a jízda na koni. Na světě je tolik krásných činností.

Kromě šitíčka jsi známý tím, že trávíš hodně času procházením MySpace.com a sledováním, co je nového u Ed Banger. Na jaké hudební záležitosti v roce 2011 se těšíš?

Těším se na novou desku největšího mága z Ed Banger SebastiAna. Jeho album se jmenuje "Total". Samozřejmě jako každý se těším, s čím přijdou Justice, a nejvíc se těším na desku "Pala" od Friendly Fires. A doma nám už hraje "Wounded Rhymes" od Lykke Li.