Je zvláštní, kolik interpretů se posledních několik měsíců svými nahrávkami vrací do vlastní minulosti. Tento trend potvrdil i v loňském roce nadužívaný pojem hauntologie, jenž sdružoval umělce, kteří lovili zvuky ze svého dětství, aby si s nimi opět navodili ty opojně radostné vzpomínky. A i když hauntologie byla spíše doménou DIY projektů nebo širšího, ve větší části elektronického, undergroundu, je současně i nosné téma globálně zpopularizované indie kytarové scény (dobře, nyní tomu můžeme říkat mainstream). O hauntologii a její definici jako takové sice již nemůže být řeč, návrat do dětství nicméně předvedli například také Arcade Fire.

Podobnou introspektivní cestu nyní podnikli i Elbow se svojí pátou deskou "Build A Rocket Boys!". Na rozdíl od kanadských (teď už) hvězd se do svého dětství ale nevracejí fyzicky - na místa, kde vyrůstali -, ale mentálně - do pocitů, které prožívali. Koukám, že v té definici lze najít kousky mého básnického střeva.

Přestože Elbow fungují od devadesátých let a debut vydali v roce 2001 ("Asleep In The Back"), na oficiální uznání si museli počkat dalších sedm let, kdy dostali za své čtvrté album "The Sedlom Seen Kid" cenu Mercury Prize, dvě ceny Ivora Novella (ocenění za skládání a psaní písní), cenu Brit Awards za nejlepší britskou kapelu a také NME Award. Zdálo se mi to trochu jako takové gesto zadostiučinění. Po problémech s gramofirmami a novinářským klišé v podobě magického dodatku "jsou dalšími...", přičemž člověk mohl doplnit jména jako Coldplay nebo Radiohead. Nebýt "The Seldom Seen Kid", psal bych na toto místo definici nějaké kletby. Všechna jejich alba byla sice v britské top 20, ale na veřejnoprávní ceremonie to zdaleka nestačilo. Ta deska je vykoupila ze stínu všeho, včetně Radiohead, které ten rok také na Mercury Prize porazili. A ač jsou vymaněni z přítmí svého okolí, stojí nyní ve svém vlastním, ze kterého hledají cestu skrze nostalgický povzdech.

Guy Garvey a jeho kamarádi jako by tomu úspěchu nemohli dodnes uvěřit. Po splnění svých snů se vracejí do doby, kdy ten kolotoč kolem jejich kapely byl jen odvážnou představou introvertních nádeníků. Když se Garveyho ptali, jaký byl v době, na kterou "Build A Rocket Boys!" odkazuje, řekl že byl "trochu troska, šílel jsem z toho, neměl jsem být na co hrdý, ani jsem nevěřil tomu, že bych pro nějakou ženu mohl být atraktivní. Byl jsem trochu defenzivní, ale na druhou stranu plný ambicí... i když jsem neměl žádný peníze." A všechno tohle je obsaženo ve skladbě "Jesus Is A Rochdale Girl", která byla napsaná pro jeho první lásku. V té písni je vše, co na "Build A Rocket Boys!" můžete čekat. Textově i hudebně.

Vzestupy i pády jsou ale časovým odstupem odlíčeny od traumatizující sebedestrukce. Při nahrávání je netížilo svědomí, nebojovali s vnitřními démony. Jsou průvodci minulostí ve svých emotivních vzpomínkách. Vyprávějí do detailů a svůj komentář doplňují zadní projekcí, na které můžete vidět jejich radostné i ztrápené postoje. Radostné dávají důvod se pousmát, ztrápené dojímají, a to i přesto, že cítíte tu vedle stojící šťastnou přítomnost, která má vitálně odlehčující efekt. Je v tom dětská naivnost a zároveň dětinské sklony různé situace okázale dramatizovat. Imaginární pohádka, ve které je to zlé zažehnáno.

"Build A Rocket Boys!" někdy zní také jako introvertní ambice pompézních rozměrů. Skladba "Open Arms" bude jistě koncertně vyhledávaným kusem, kterým je například "On A Day Like This" z minulé desky. Hymnické pojetí, ze kterého menstruují hektolitry kýče, mě při refrénu "We got open arms for broken hearts" vždycky úplně vtáhne. Říkám si, že je to nejlepší skladba, kterou Snow Patrol zapomněli udělat. A i přes tu grandiózní naléhavost mám pocit civilnosti. Dobře, jsem Tomáš, u filmů se umím dojmout, a když tenkrát Pepa v "Poště pro Tebe" našel po letech svoji dceru, svůj obličej jsem na několik dalších hodin obtiskl do polštáře. Já Elbow prostě potřebuju.

A oni nahráli další skvělé album, které díky úspěchu "Seldom Seen Kid" už tak lehce nezapadne. Doufám, protože má potenciál na to, aby bylo opěvováno minimálně dalších 365 dní. Až na singlovou "Neat Little Rows", na níž kytary trochu ztvrdnou (zvuková paralela ke "Grounds Of Divorce"), je většina písní rodinnou rozpravou o tom, jaké to tenkrát bylo. Něžnost minimalistického vybrnkávání střídají velké smyčcové výjevy. "Build A Rocket Boys" je určitě jejich nejčistější album, na kterém jsou konflikty jen rekapitulační historkou pro kamarády. Těm je speciálně věnována poslední skladba "Dear Friends", která je pro mě snad jediným vážnějším nedostatkem (když pominu už jistou schematičnost, která je po čtyřech albech docela zřejmá). Nejsem jejich kamarád a přijde mi, na rozdíl od zbytku, plytká.

Elbow umějí psát velké hity a umějí být velkou kapelou. Když chtějí. Jejich minulost jim může děkovat, že o ní nahráli takhle dobré album. Elbow jsou jedna z mála kapel, které umějí nahrát posmutnělé nebo zasněně melancholické skladby, u kterých vám není trapně. A jasně že je v tom patos, vždyť se celou dobu bavíme o britské kapele, která mimo jiné hraje na kytaru, piáno, používá smyčce a zrovna vypráví příběhy o pocitech prožívaných ve svém dospívání, probůh!