Ačkoliv do Vídně jezdím za koncerty, které bohužel míjejí naši domovinu, poměrně často, v tak malém prostoru jsem za hranicemi ještě nebyl. Klub Chelsea má v předsálí normální bar, kde sedávají lidé nemající s koncertem nic společného a třeba tam i koukají na fotbal, zatímco samotný sál má charakter sklepní scény menšího divadla a opravdu se jedná o hodně malinkaté místo. Bylo sice narváno, ale i tak odhaduji návštěvnost samotného koncertu na nějakých dvě stě lidí. Po všech těch velkých arénách a velkých klubech jsem velmi rád uvítal možnost užít si zase jednou komorní koncert jen s lidmi, kteří dobře vědí, proč na danou akci přišli, a především pak s kapelou, která se za pár let stane kometou moderního metalu, ještě v intimním prostředí malého klubu a doslova a bez nadsázky "na dosah ruky".

Večer v duchu djentového dýchánku odstartovali úderem deváté hodiny večerní londýnští The Safety Fire, které jsem stejně jako následující Monuments, přiznám se, před akcí téměř neznal, a tak jsem se nechal překvapit, co nám předvedou. V případě těchto Angličanů bylo jejich zařazení na začátek večera zcela v pořádku, protože v rámci onoho djentového večírku představovali ony předskokany. Kytary samozřejmě vynikající, solidní rytmika, ale jako celek na mě oproti zbývající dvojici působili přece jen ještě nedokonale, nedodělaně a nevyzrále. Nepříliš dobrý dojem jsem měl ze zpěváka, který mi z nahrávek sice barvou svého nabroušeného křiku připomínal mého oblíbence Chada Graye z Mudvayne, ale naživo zněl jeho vokál suše a i intonačně to rozhodně nebylo nijak přesvědčivé. Celkově tedy předkapela, která neurazí, ale ani nenadchne.

Daleko lepší dojem jsem měl z následujících Monuments, kteří měli podobně jako The Safety Fire vzhledem k předkapelní pozici a taky malým prostorům vynikající čitelný zvuk a o hlavních hvězdách večera se v tomhle ohledu ani zmiňovat nemusím. U téhle muziky je totiž jasný zvuk naprosto zásadní a zvukaři si toho byli moc dobře vědomi, to pak bylo zvukové pošušňáníčko, o kterém si v českých klubech můžeme nechat jenom zdát. Monuments už předvedli vysokou školu progresivního metalu a kromě neustále se usmívajícího černošského kytaristy a mohutnými dredy třepajícího basáka poutala pozornost především dvojice zpěváků, kteří se vzájemně doplňovali a oba zvládali skvěle čisté polohy i řev, opravdu hodně dynamická show, ze které jsem měl velmi dobrý dojem.

Pak už ale nastaly ty pravé instrumentální orgie, hudba 22. století! Periphery to do nás pustili bez jakéhokoliv varování a plný klub se v ten moment vydal na necelou hodinu trvající hypnotizující trip na cizí planetu, kde z hudebního hlediska není nic nemožné. Navzdory zprávám o jeho nemoci a vynucené absenci na několika aktuálních tour zastávkách jsme se dočkali i zpěváka Spencera Sotela, který navíc rozhodně nevypadal, že se plánuje nějak šetřit, a řvalo a zpívalo mu to náramně. Samozřejmě že mu to hlavně ve výškách občas ujelo, ale čekal jsem to dle referencí daleko horší. Tenhle sympatický chlapík mi nejen svou civilní košilí, ale i projevem a celkovým přístupem ke zpěvu a frontmanství připomínal China Morena z Deftones.

Hlavní postavou Periphery, která na sebe poutala největší pozornost nejen svým tradičním zvoláním "Hey, what’s up guys!", byl ale zcela nepochybně zakladatel a hlavní mozek téhle party, charismatický Misha Mansoor. Ačkoliv překvapivě nezazněl aktuální singl "Jetpacks Was Yes" ani moje oblíbená "Insomnia" ze stejnojmenného debutu formace, nikomu to ani nevadilo, protože všichni jen užasle sledovali to mimozemské dění na pódiu, kdy se nám nabízely totální technické orgie, hrané však s naprostou uvolněností a úsměvem na rtech a ve kterých se nezapomíná ani na silné melodie.

Momenty, kdy byli na pódiu v akci všichni tři kytaristé nebo když si bubeník kromě jednoho oficiálního sóla hodil několik mini sólíček uprostřed skladby v plné palbě, asi jen tak nezapomenu. Navíc, ačkoliv u předkapel byl zvuk také výborný, hodně vytažené zpěvy a bicí a naopak utlumené kytary dělaly z tohoto spíš poslechovou záležitost. U setu Periphery už ale i kytary dostaly potřebnou metalovou hutnost, razanci a říznost a kromě úžasného audiovizuálního zážitku tak konečně šlo i o pořádný nářez. Ihned po vrcholu večera v podobě přídavkového hitu "Icarus Lives" pádili muzikanti ještě zpocení prodávat svůj merch a fotit se a klábosit s fandy, žádné čekání, než se hvězdy uráčí (jestli vůbec) hodinu a víc po konci koncertu. Prostě sympaťáci každým coulem. Na závěr tak nezbývá než dodat: "Periphery, love that shit!"