Už od konce devadesátých, respektive začátku nultých let slaví revival post-punkové éry velký úspěch. Potenciál tohoto žánru s novým datem vydání ukázali už v roce 2000 Interpol svým debutovým EP "Fukd ID". Zhruba od této chvíle začal být post-punkový revival komerčně úspěšnější než samotný post-punk v 70. a 80. letech. Ale je pravda, že je slovo revival v kontextu některých kapel jaksi nemotorné. Stejně také to, že slovíčko "post" téměř vždycky naprosto mění význam kořenového žánru a jeho věrný přisluhovači na nově vzniklý tvar uvrhují nenávistnou kletbu. Zmínění Interpol nebo třeba Bloc Party na svých prvních albech ale ukázali, že uvádět post-punkové definice ve svém vlastním proudu nápadů rozvíjí prostor pro mnohem širší debaty než prachsprosté kopírování něčeho přežitého. To nám sice může předvést ten falešný kabát über cool retro pocitu, ale moc dlouho s tím člověk nevyjde. Pokud dotyčná deska není součástí specifičtější módní vlny, nebo za ní nestojí silný kontextuální příběh, který by si ten ošuntělý dojem obhájil. Dalším druhem vyznavačů post-punkových epizod budiž kapely, které sice rezignovaly na vlastní invenci, ale o to víc se soustředí pomocí líbivosti před celý pojem "post-punk" narvat slovíčko pop. Tak jako třeba White Lies, kterým to poměrně vychází.

Pětičlenná kapela Chapel Club si bere od každého trochu. Batikování popu post-punkem vysvětlují tím, že "černá má mnoho odstínů". Navíc doba je dneska taková, že vodopád invence po mladých kytarových partách z UK nikdo snad už ani nechce. Praxe totiž ukázala, že se bez toho dá žít, protože dobré nápady vznikají přece i z nakombinování různých žánrových vodítek. Chapel Club tak se svojí debutovou deskou "Palace" zůstanou v tom šedivém průměru, ze kterého až rádia budou vybírat, jejich obličejů se zmocní bujaré představy o alternativě. Vlezprdelnost Two Door Cinema Club balí v tabákovém listu značky MBV nebo Echo And The Bunnymen, k nimž jen těžko budou popírat lásku. Není to sice ctrl-c -> ctrl-v, ale jako kdyby se báli přijít s něčím tak suverénním, tak jak se to povedlo před dvěma roky kapele The Horrors. Jenže kdo chce útočit na žebříčky, suverénnost je lepší využít v posteli s mladou blondýnou. Jestli je tady nějaká čerstvá kapela, která se také o post-punk ve svém nejprimitivnějším prvopočátku opírá a která má potenciál být něčím víc, jsou to S.C.U.M. Dle mého.

Resumé? Jestli máte rádi pop navlečený v post-punkové iluzi, která je chvílemi silnější než realita, berte je. Berte je také v případě, že vám u White Lies leze na nervy ta schematická pompa, a vlastně je berte všema deseti, pokud jste posledních x let strávili v uranovém dole a výrazy jako "britská kytarovka" vám nic neříkají. Protože toto je bohužel ten typ kapely, u které máte pocit, že se jich ve Velké Británii narodí několik za rok.