Ačkoli je Glen Ballard vynikajícím producentem, což ukázal v případě Alanis Morissette, Michaela Jacksona nebo Annie Lennox, s Goo Goo Dolls si až tak moc do noty nepadl. Jejich společné dílo "Let Love In" rozhodně nepatří k tomu nejlepšímu, co kapela natočila, a tak se na "Something For The Rest Of Us" Dolls poslušně vrátili k Robu Cavallovi. Přesto ale zůstala potřeba nových impulzů, což vedlo k tomu, že se ke Cavallovi připojili ještě další tři pánové - John Fields, Tim Palmer a Butch Vig, tedy lidi, kteří produkovali desky Nirvany, Foo Fighters, Tarji Turunen, či HIM. Není tedy divu, že se téhle skvadře povedlo nasměrovat kapelu zpět.

Pravda je ale taková, že ten návrat není až tak razantní, jak by si fanoušci přáli. Těžko ale můžeme čekat, že se Goo Goo Dolls vrátí někam do dob "A Boy Named Goo" nebo dokonce ke stylu před touto deskou. Zřejmě už navždy zůstane Johny Rzeznik & spol. u hymnických písniček, z nichž některé snad víc než kdy jindy na tomto albu připomínají irské U2. Přesto se ale od minule leccos změnilo.

Onen malý návrat ke kořenům znamená, že i v těch hymnických písničkách plných emotivních hloubek i výšek jsou najednou více slyšet kytary. Jako by je někdo přiostřil a vypíchl. Goo Goo Dolls navíc trochu přidali na tempu, což desku hodně osvěžilo. Dalším pozitivem je, že se už u "Something For The Rest Of Us" nenudíte, jak tomu bylo občas u "Let Love In". A samotnými písničkami to nebude. Ty uměl Johny Rzeznik napsat vždy dobře, stejně jako je svým nezaměnitelným hlasem nazpívat, což platí v případě této nahrávky i nadále. Fígl je právě v produkci. Tým kolem Cavalla si daleko lépe pohrál se zvukem a kytarový sound kapely oživil nejrůznějšími finesami. U většiny písniček zvýraznili vrstvení kytarových linek a především si Goo Goo Dolls opět více hrají s různými rytmy, intenzitami a se skládáním různých melodických motivů.

"Something For The Rest Of Us" je povedené album, kde se kapela velmi dobrým způsobem vrací zpět k "Dizzy Up The Girl". Zda je to velký, či jen malý návrat, musí každý posoudit sám. Osobně si myslím, že poměrně velký. Goo Goo Dolls jsou už zase rockeři, jejich muzika má opět energii a šťávu a přitom se nikam nevytratil Rzeznikův famózní cit pro melodičnost. Skvělému "Gutlterflower" se ale rovnat nemůže - zde byly přece jen panenky ještě o něco ostřejší a hlavně ve skvělé formě.