Pravda, jméno Deborah Bonham českému publiku příliš neříká. Možná tak fanouškům legendárních Led Zeppelin, s nimiž bubnoval její bratr (na téhle informaci také celé Debořino mini-tour co do propagace stálo). A možná ještě několika málo návštěvníkům zmíněného letního festivalu, kteří se tehdy na její vystoupení přišli podívat. A je to škoda, protože za jiných okolností mohla britská zpěvačka vystoupit v mnohem reprezentativnějším prostoru, v mnohem reprezentativnější společnosti.

Nad některými estetickými nápady pořadatelů totiž zůstává rozum stát. Tak třeba pozvat na představení elegantní blues-rockové zpěvačky kapelu Motorband. Nutno sice uznat, že právě teplická metalová banda přilákala do KC Vltavská nezanedbatelné množství platících - chvílemi to dokonce vypadalo, že většinu - a pořadateli tím možná zachránila krk. Jenže příjemný kulturní večer, jenž byl původně cítit ve vzduchu, tím od začátku spadl na úroveň vesnické tancovačky v putyce čtvrté cenové.

Tedy nic proti pupkatým tatíkům v tričkách Judas Priest s pusou umaštěnou od klobásy a klopících do sebe jedno pivo za druhým. Nic proti dámám v nejlepších letech rozverně tancujícím mezi řadami úhledně vyrovnaných židlí. Nic proti jakémusi powermetalu, jehož invence skončila někdy před dvaceti lety, a ani proti nesympatickému kulturáku, v němž se nejspíš od komunistů nehnul šroubek z místa. Každému podle jeho gusta. Nicméně se zmíněným kulturním večerem, byť jenom náznakem, tohle nemělo společného zhola nic. Prvotní šok alespoň lehce zmírnili druzí v pořadí Hudba Praha. Michal Ambrož & spol. potěšili zejména starými fláky "Máma táta" a "Marihuana".

S příchodem Deborah Bonham na chvíli ustal veškerý povyk a publikum jako by chvíli vyčkávalo, co od pětice na pódiu může čekat. Hned v úvodu však sympatická zpěvačka prolomila veškeré bariéry svými jazykovými "znalostmi" a jakousi neformální bezprostředností. Od začátku do konce se usmívala do všech stran, rozšafně si poplácávala s prvními řadami a celkově hýřila energií. Hlavně však předvedla širokou škálu hlasových poloh převážně zvonivě rockového charakteru, ale často také znatelně zvolnila, aby během bluesového houpání nabrala trochu dechu a nechala vyniknout svůj čtyřčlenný doprovod.

Celá pětice dohromady působila na pódiu naprosto profesionálně a přirozeně. Debbie co chvíli poskakovala z jedné bosé nohy na druhou, její kytarista kouzlil další a další ze svých sól a došlo také na parádní duet elegantně ustrojeného klávesisty (ostatně na zevnějšku si v kapele dali záležet všichni), při němž zpěvačka naplno odhalila všechny krásy svého hlasu. Takhle zní a vypadá kultura. Snad to někdo viděl a slyšel.