Člověk by řekl, že po deseti letech na výsluní se rapper trochu mentálně vyvine (k lepšímu, samozřejmě). Ale zdá se, že v tomto případě jde opravdu jen o kalkul, že jde o to z projektu Nelly ještě na poslední chvilku něco vytřískat.

Co si budeme povídat, už od druhotiny "Nellyville" byl Nelly spíš do popu, než že by dělal "tvrdej rap“. A i když je mezi jeho ortodoxními příznivci rozšířen názor, že Nelly je snad nejvymazlenější rapper na světě, možná by mohl občas trochu trénovat - pro sichr. Oproti jeho obvyklému standardu na této desce se mu rap vůbec nedaří; snad s výjimkou "She’s So Fly", kterou udělal s americkým rapperem T.I.

Samotné texty jako kdyby vypadly z počmáraného penálu hormony zmítaného adolescenta. Kupříkladu "Now I'm in the club thinking all about my baby, hey, she was so easy to love. But wait, I guess that love wasn't enough" z "Just A Dream" bych ještě s přivřenýma očima uvěřila pětadvacetiletému T-Painovi. Jenže Nelly je přece jenom o dobrých deset let starší. Přitom zrovna "Just A Dream" je snad jedinou skladbou, která má potenciál stát se skutečným hitem. Refrén je chytlavý a rapper v něm vyloupil nejen slaďoučké princezny typu Carrie Underwood nebo Taylor Swift, ale i sám sebe. Což, želbohu, na jeho fans platí.

Track, který se dle mého na desce "5.0" opravdu povedl, je duet "Gone", který Nelly nazpíval spolu se svou bývalou partnerkou Kelly Rowland (ex-Destiny’s Child). Píseň sice není zdaleka tak dobrá jako "Dilemma", již spolu ti dva nahráli v roce 2002 na Nellyho placku "Nellyville", avšak z těch dvanácti pecek je tahle ještě celkem akceptovatelná.

Zdá se, že Nelly snad počítá s natočením dalšího dílu nekonečné ságy "Let’s Dance" a doufá, že na soundtracku bude dominovat jeho vlastní jméno. Alespoň "Move That Body" (ft. T-Pain a Akon) nebo "Liv Tonight" to svým moderním electro soundem maximálně naznačují. Právě na těchto dvou písničkách rapper pracoval s dalšími hosty. "Liv Tonight" mu pomohla nazpívat osmadvacetiletá r'n'b zpěvačka Keri Hilson. Činorodost, kterou v sobě tahle čokoládová kráska nosí, je z taktů zřejmá, výsledek se ale minul účinkem. Během skladby se vám jenom vybavují tváře interpretů, které vám to připomíná. Danzel, Scooter, Verona a několik dalších... a v hlavě vám z plna hrdla řve ten moralizující hlásek, že "krást se přece nemá". (Fajn, u Verony je diskutabilní, do jaké míry jde o krádež...)

Šestá Nellyho řadovka není žádný zázrak. Na druhou stranu musím ocenit úpornost, s jakou se zpěvák snaží jít s dobou. A tady musím trochu poupravit své počáteční tvrzení. Nějaký ten posun tam nepochybně je, oproti debutu "Country Grammar" je jemnější, melodicky podbízivější a stravitelnější. "5.0" už rozhodně není tak temná, tak... řekněme "undergroundová". A paralelně s tím přichází fakt, že poslouchat Nellyho už dneska není taková husťárna jako dřív. Je-li to dobře, nebo špatně, o tom ať si rozhodne každý sám.

Ale jak znám jeho fanoušky, ti mu beztak zařídí minimálně platinu.