Narodila se ve Vancouveru, vystudovala violoncello na bloomingtonské Indiana University, proslavila se jako součást a jedna z původních členek ryze cellového souboru Rasputina. Po odchodu z tohoto pozoruhodného tělesa se zapojila ke gangu Antonhoy Hegartyho čili Antony And The Johnsons a vypomohla se smyčcovými aranžemi na jejich nejslavnější desce "I Am A Bird Now", která dostala Mercury Music Prize. Díky tomu nejen projela svět, ale dostala možnost vystupovat a nahrávat s řadou dalších, většinou méně známých a stylových alternativců jako Teddy Thompson či Devendra Banhart, Rufus Wainwright či Angels Of Light. V roce 2007 vydala debut "Delay", který je velmi mocný, křehký, usazený, její, plný, hodnotný, emocionální a kouzelný. Tato slova se vám ostatně vybaví i po poslechu "Last Day In July".

EP je údajně inspirováno koncem léta, a jste-li jedněmi z těch citlivějších, deska k vám možná promluví, paradoxně svou instrumentálností. Řemeslně nápaditými efekty, respektive použitím několika mála ruchů a atmosfér, které si Kent sama nahrála a, pravda, které měla i na debutu. Druhá stopa EP "Ailanthus" se údajně objeví na druhé plnohodnotné studiovce Julie Kent, která by měla nést titul "Green And Grey", ještě však není známo (ani po půlroce od vydání EP) konkrétnější datum. Tuto trošku překrásné hudby si můžete koupit fyzicky na koncertech, což nám spíše ani nehrozí, její digitální verze pak obsahuje navíc i video pro titulní píseň.

"Last Day In July" je výjimečná a osobitá nahrávka a těch necelých sedmnácti minut investovaných do poslechu nebudou (doufám, že alespoň) někteří litovat. O tomto tvrzení se můžete ostatně přesvědčit i sami - poslechnout si ji bezplatně celou je možné hned dole pod článkem, ať žije Bandcamp. I přes svůj kvap může zprostředkovat fůru toho, co 99,9621 % mainstreamové hudby nikdy ne. Její intimní působení je však věcí, která se odráží na každém jinak. Kompozice Julie Kent mohou působit ojetě, někomu však mohou přijít geniální. Její um s inštrumentem může někoho oslovit, někoho, kdo léta šuchá prsty po krčku, třeba urazit. Tak to bývá. Toto EP je dost podobné debutu, ale co. Dala, co umí. Hodnotím více než kladně, protože nevidím důvod, proč bych neměl.