Tentokrát přišla řada na Stone Sour, kteří už v žádném případě nemohou být označováni za pouhopouhý boční projekt "těch ze Slipknot", ale kteří jsou už dobrých deset let plnohodnotnou a legitimní kapelou. Po tragické květnové smrti basáka devítihlavé hydry Paula Graye to dokonce vypadalo na rozpad Slipknot, vynucené pasování Stone Sour na jediné působiště slavných muzikantů a jejich letní koncerty (včetně vystoupení na červnovém Sonisphere festivalu v Milovicích) byly emocionálně hodně ovlivněny touto smutnou událostí. Nakonec však víme, že Slipknot budou pokračovat v osmi, a můžeme se v klidu věnovat v pořadí třetímu řadovému albu už nejen iowského kvintetu.

Vydání "Audio Secrecy" opět předcházela velkohubá prohlášení o zásadním milníku v kariéře Coreyho Taylora & spol., vypuštěný singl a živě prezentované ukázky na letních festivalech to sice samozřejmě vyvracely, ale dávaly tušit, že se na nás opět chystá řízné moderní metalové album. Po prvních posleších se u mě však dostavilo spíš zklamání. Trend melodičnosti i větší posluchačské otevřenosti je sice dlouhodobě patrný jak u Taylorovy domovské formace, tak u Stone Sour, přesto to však vždycky bylo podepřeno výbornými písněmi a minulé album "Come What(ever) May" osobně považuji spolu se slipknoťáckým "Vol 3: The Subliminal Verses" za to nejlepší, pod čím je tento fenomenální zpěvák autorsky podepsán. U novinky se mi ale dostalo nezdravé porce cukrkandlových balad a až nezvykle měkké a vypulírované produkce. S odstupem to sice ani zdaleka nevidím tak černě, přesto jistá pachuť zůstává a docela se bojím, jak to bude vzhledem k evidentně nastolenému trendu vypadat na dalším albu.

Přitom první polovina desky je doslova vynikající! Po titulním posmutnělém klavírním intru se na vás vyvalí úvodní "Mission Statement", pecka, jak má být, podobně nakopávající moderně metalová smršť jako v případě otvíráků obou předchozích desek. To stejné můžete čekat u následující "Digital (Did You Tell)" a tato vzestupná kvalitativní tendence vyvrcholí v "Say You'll Haunt Me", prvním singlu a jednoznačně nejlepší věci na desce, geniální hitovce, která nadchne a zároveň ani neurazí. Pátá baladická "Dying" ale všechno shodí svou laciností v duchu "US radio-friendly" stylu a totéž platí o dalším singlu "Hesitate", který se může "chlubit" opravdu enormně vlezlým refrénem.

V druhé polovině alba už je to spíš střídavě oblačno a povedené říznější kousky jsou střídány s baladami kolísavé kvality. Světlou výjimkou je desátá "Miracles", která je pro mě osobně druhým vrcholem desky. Posmutnělá skladba v nejlepším duchu Alice In Chains nebo těch atmosféričtějších věcí od Godmack. Na rozdíl od výše zmíněných je tohle krásná a vkusná balada, ne přeslazený rádiový cajdák…

Jako celek je to ale deska povedená, v případě začínající kapely by byla dokonce velice povedená, ale holt na páně Taylora má člověk přece jen trošku jiné nároky, a i když tu opět najdeme řadu vynikajících kousků, překvapí vás i nemalé procento vaty. Možná by neškodilo z celkové stopáže vypustit dva tři slabší kusy a mohlo to být ještě lepší (a to si představte, že na de luxe edici najdete tracků rovných sedmnáct!). Přesto je to však v globále povedená deska a poslouchá se moc příjemně, pánové prostě umí. Teď jen doufat, že příště už nebudou "oplodňováky" převládat, nastolená cesta ve mně totiž v tomto směru budí nemalé obavy.