V komentáři loňského Českého slavíka na Postcrapu (Gunnyho blog) byl zveřejněn i tragikomický žebříček "Zombie slavík 2010", což je seznam zpěváků, co v téhle pošahané anketě bodují, i když už jsou po smrti. Na šestém místě (a celkově ve Slavíku na sto třetím) se umístil Karel Hála, muž, jenž drtivé většině čtenářů musicserveru už možná nebude ani povědomý. Tento jedinečný swingový zpěvák, který zemřel v létě roku 2008, sice může být pro mnohé z Husákových dětí terčem vtipů, jenže to je k osobnosti Hálova formátu dost nespravedlivé.

Nejnovější dvojalbový výběr "Dej mi pár okovů… a dalších 44 hitů" (v minulých letech vyšly výběrová CD "Dívka toulavá", "Pop Galerie", "Má pouť", ale toto je nejrozsáhlejší kolekce) na více než dvouhodinovém prostoru představuje nejen Hálovy největší hity, ale také skvěle ilustruje jeho bohatý žánrový rozptyl. Ačkoli proslul zejména jako swingař, nebylo pro něj problémem zpívat prakticky cokoliv, country, dechovku, ragtime, rokenrol, kantilénu. To mu samozřejmě umožňoval nejen jeho skvělý hlasový rozsah, ale zejména geniální frázování a cit.

Z našeho pohledu mohou některé texty vypadat úsměvně a zvuk těch velkých báječných orchestrů (jejichž kapelníky byly Karlové Vlach a Krautgartner, Václav Hybš, Gustav Brom) je v dnešní době kompjútrů trů trů trů neobyčejně archaický. Ale házet tuhle noblesní a profesionálně odvedenou práci "českého Sinatry" do odpadkového koše s nálepkou SOCPOP by bylo značně pošetilé a hloupé.

Karel Hála byl hvězdou v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století, pár písní na albu je ještě z let osmdesátých. Dnes si jej občas diváci můžou připomenout v reprízách zašedlých televizních estrád, které jistě nemohou plně dokumentovat sílu Hálových živých vystoupení, jak na ně vzpomínají pamětníci. Býval to prý velký frajer a bonviván. Poslouchat v roce 2011 "Dej mi pár okovů" je sice těžce uncool, ale kdoví, třeba jednou u nás dojde k renesanci swingu a pak bude v módě oprášit i tato pamětnická čísla tuzemského swingového Krále. Nemluvě o tom, že nastanou okamžiky, kdy i v oku toho největšího cynika se zatřpytí při poslechu Hálovy interpretace "Mé pouti".