Tento počin vyšel v polovině minulého roku poměrně v tichosti, byla by však velká chyba ho nějak opomíjet nejen ve srovnání s diskografií domovské formace, protože je to počin velice povedený.

Samozřejmě se nedá čekat, že by se Boyd na své sólovce nějak radikálně odklonil od stylu své domovské formace, spíš jen ohlodal její výrazové prostředky až na kost. Zatímco na svých albech Incubus přinášejí propracované aranžérské postupy, doplněné o samply, na "The Wild Trapeze" se dočkáme prakticky jen Brandonova vokálu, akustické kytary a sem tam nějakého piana či jiného doprovodného nástroje. Právě tento fakt ovšem ukázal v plné síle onen nesmírný skladatelský talent na to s naprostou lehkostí a přirozeností napsat nenucenou a inteligentní, přesto maximálně hitovou skladbu. Právě díky tomuto daru se v mých očích Incubus vyrovnají legendárním Faith No More nebo Red Hot Chili Peppers, kteří se mohli pyšnit podobným potenciálem.

Deska "The Wild Trapeze" je vzácně vyrovnaná, žádná skladba na ní nevyčnívá ani nepřebývá a jde o kolekci deseti v zásadě podobných písní, z nich by se však kterákoliv mohla stát oficiálním singlem a navíc díky rozumné stopáži nezačne toto album nudit ani při opakovaném poslechu. Pokud bych měl vyloženě některé skladby vyzdvihnout, byly by to kromě po právu singlové "Runaway Train" titulní "The Wild Trapeze", naprostá pohodička v podání "Here Comes Everyone", která dává vzpomenout na velký incubusácký hit "Drive", v poklusovém tempu se nesoucí "Dance While The Devil Sleeps" nebo čistě baladická "Courage And Control", která prostě musí rozněžnit každou dívku.

Brandon Boyd natočil album, ze kterého přímo tryská uvolněnost a nenucenost, přesto nabízí natolik hitový potenciál, že by za každou z deseti položek tracklistu prodala řada upocených poprockových stálic svoji mámu. Ideální muzika do krásného letního dne. Při poslechu "The Wild Trapeze" se nemůžete ubránit srovnání s rovněž nenápadnou sólovkou Eddieho Veddera z Pearl Jam, která nabízí rovněž spoustu krásných a přitom nepatetických skladeb. Obě desky byly navíc natočeny především pro radost samotných interpretů bez tlaků médií a labelů jako v případě řadovek jejich mateřských kapel a z jejich uvolněnosti to jde sakra poznat.