Till Rohmann patří mezi velmi plodné autory, přesto loňské dvojCD "Privilege" vznikalo pomalým tempem přes rok a čtvrt, kdy sbíral fragmenty alba na své štaci napříč světem. Své postřehy z polárního kruhu, Evropy, Izraele, jižní Indie nebo Číny nejprve vstřebával do sebe a na cestách tvořil jen jednotlivé struktury skladeb do svého laptopu. Až posléze v domovském Kolíně nad Rýnem teprve začal dotvářet výslednou tvář každičkého opusu. "Privilege" je rozmanitou cestou, na které natrefíte na několik již dříve naznačených interpretací, což je ona alfa i omega tohoto robustního díla.

Till zde na jednu stranu dokazuje, jak je vnímavý a jak dokáže v maximální síle zredukovat své pohledy na zaslechnuté inspirace. Na druhou stranu rád sklouzává k old school postupům (hlavně v pevně stanoveném rytmu a rozmachu melodických preludií). V jeho nitru ale zároveň bouří hmatatelná abstrakce, smysl pro minimalismus a dojemné ambientní roviny (v převážně klavírních "Lionheart", "So Could We" nebo "Transitions"). Vedle monoliticky vystavěných techno tracků dřímají hutné deep houseové kompozice, které jsou jemně protkány experimentálními pokusy.

"Calcutta" je tak precizně vykalkulovaná mašinérie s přívlastkem vzdálených kontinentů. "Blast" je syrově gradující hymnou současnosti, v níž Glitterbug hromadně slučuje vše nejlepší ze sebe - hmatatelnou spirálu energie a vibrující pokušení, jež skvěle zafunguje v rozpáleném klubu. "Privilege" odkrývá i další cíl, a to co nejvíce obsáhnout současný zvuk, vštěpit mu určitý řád a smysl idmka, případně vytvořit moderní obdobu rozmáchnutých klasických děl minulých století. Svým způsobem je to zprvu neuchopitelná hmota, jež potřebuje více poslechů k rozbalení zamýšlených nuancí. Názornou ukázkou pak může být definice výsledku v "Confront".

"Privilege" v sobě nese onen protiklad chladného Severu, kdy se sebevětší extáze jen tak nedopídíte, jen s vámi cloumají pochmurné atmosféry. Naopak Jih v sobě probouzí rozjařené pocity, přesto se Glitterbug nevyhnul zrádnosti jednoho základního pilíře, a to, že jaksi všeho moc škodí. Přes sto čtyřicet minut muziky je obřím balvanem, dvojdiskem, který se místy i dost oposlouchá (zejména druhý disk).