Jako by ti čtyři na pódiu vůbec nepatřili do dnešní uspěchané doby. Mikoláš Růžička a Jiří Burian, v poklidu si brnkající na akustické kytary, Mikolášův bratr Štěpán, na pohodu rozvalený s baskytarou v křesle, v dalším křesle soustředěná cellistka Terezie Kovalová, ti všichni na hodinu a půl zpomalili čas. Zatímco předchozí den křepčilo na stejném místě několik stovek lidí do rytmu slovenských neopunkerů Inekafe, tenhle večer byl pravým opakem. Oáza klidu, pohody, intimní atmosféry a skutečné kultury.

"Kéž by se tak sedělo," napadlo mě při vstupu do klubu. A skutečně - na příchozí čekaly židle, jak to tady bývá zvykem během divadelních představení. Moudrá volba - vždyť stát u akustické a komorní produkce typu Republic Of Two je stejně nemyslitelné asi jako usednout na zadek během setu Davida Guetty.

Svůj díl z příjemné a poklidně melancholické atmosféry si nejprve ukrojil Ondřej Galuška z Eggnoise. Písničkář, vokálem chvílemi připomínající Kryštofa Michala, toho sice na pódiu nestihl předvést mnoho, ale několik dávek potlesků si vyslechl zcela zaslouženě. Poté, co vypojil ze zesilovače svoji akustickou kytaru a vystřihl na adresu Republic Of Two několik komplimentů, uklidil se spokojeně na kraj sálu sledovat s ostatními vztyčování praporu.

Tvrdil-li Růžička v rozhovoru pro musicserver, že se v tomto projektu protnuly jejich republiky (tedy jeho a Jiřího), nezbývá než po jejich vystoupení dodat, že spíše než republiky se protnuly světadíly, ba dokonce vesmíry. Bez nadsázky! Jakkoliv je jejich debutová deska výpovědí dvou odlišných autorů, dvou odlišných mozků a dvou odlišných duší, je "Raising The Flag" coby průsečík jejich osobností (chcete-li republik - chcete-li vesmírů) přímo ukázkovým vzorem shody a vzájemného porozumění.

Chemie naštěstí nezůstala v nahrávacím studiu a skvěle zafungovala i naživo. Burian zcela vytěsnil své ego (možná jen s blížícími se kristovými lety zmoudřel) a mediálně méně známému Růžičkovi nebyl soupeřem, ale rovným parťákem. Jako klíčová esence v kytarovém základu (tím spíš v kontrastu se sólistou Galuškou) zapůsobila zmíněná cellistka, jež svoji hrou i hlasem vyšponovala už tak křehké písničky do emočního maxima. Kdykoliv se pak ve skvěle nazvučeném sále setkaly tóny dvou kytar, cella, baskytary a tří vokálů, roztávali z toho diváci i zbytky sněhu venku na chodníku.

Do toho na pódiu další Růžička - Aleš - maloval další ze svých obrazů, vtipkovalo se (pobavil třeba asociační tok myšlenek: špatnej kabel - kabel Gott - děkujeme, to jsme opravdu nečekali) a došlo i na Southpaw kousky "Pages" a "Shadows". Báječnou atmosféru ještě podpořili Honza Muchow s Katkou Winterovou, kteří desku zkropili bohemkou a následně se blýskli remixem písně Republic Of Two "Move". Ti jim to následně oplatili akustickou verzí EOST věci"I'm (Not Really) Optimistic". Aneb, jak v již zmíněném rozhovoru prohlásil Jiři: "Když je totiž song opravdu dobrej, funguje v jakýmkoliv stylu. Může být v electro aranžích, stejně jako v rockové verzi nebo jenom akusticky."

Až dají zanedlouho Southpaw sbohem a šáteček, bude kolem toho mnoho nářků. A přestože jsou Republic Of Two úplně jinde, mohli by být v budoucnu více než dostatečnou náhradou.

P.S. Burian umí i akusticky. Tak co kdyby Southpaw hodili na rozloučenou do placu akustické bestofko?