Folk je žánrem, který je možné kategorizovat do několika skupin a je možné - tak, jako u vína - i přívlastkovat. Existují pěkné folky, mile hloupoučké hudebně bezforemné folky, existují fekální táborákově retardované folky, existují i vtipné lišácké folky jako paní Kimya Dawson (o které možná budeme ještě slýchávat) a mezi všemi těmi ostatními je Chris Garneau. Pracovně o něm můžeme psát jako o hudebně sofistikovaném folkpopařovi s občasnými výpadky a triviálními texty. Třeba. Nechci ho vyloženě chválit jako nějaká čtrnáctiletá fanynka Ewičky na fóru, proto si myslím, že troška odstupu k jeho tvorbě nebude v těchto pár řádcích navíc.

"Air-conditioning is cold, summer's hot and love is old, I wish I was smaller, a little creepy crawler. There's lovers' sin in this town, lovers cannot let down, the summer's hot as hell here, you know, if we think we can drink now, we won't stop cause we don't know how, it's cold, but we love, how it feels alright, I'll sweat it all out, you sweat a lot too, we heart the same, the same black and blue..." Hm. A poslech níže.

Výše zmíněné verše pocházejí ze songu "Black & Blue" z Garneauova debutu "Music For Tourists" vydaného v roce 2007. Mark Hogan z Pitchforku o tomto textu napsal, že je "prostě strašný". Nebyl však jediný, výjimečně musím se ctěnými vidláckými individui souhlasit. Na druhé stránce: hudebnost desky a smysl Chrise Garneaua pro svůj vkusný subžánr folku však mnoho jiných recenzentů i pochválilo.

Za slyšení však, dle mého, stojí jeho druhá studiovka, "El Radio". Údajně tehdy velice potěšila všech jeho sedm fanoušků, přijatá byla rozpačitě, jedni docela chválili, druzí prcali, to však nic na ničem nemění, že ano... Nahrávku otevírá citlivý "The Leaving Song", do světa, anebo alespoň z kontinentu, se desce podařilo probojovat až s vizuálně překrásným a povedeným klipem k "Fireflies". No koho by tento křehký a hravý týpek nepobavil...?

Tento zhruba osmadvacetiletý borec cituje mezi svými hudebními modlami lidi jako Jeffa Buckleyho, Ninu Simone nebo Nica. Smlouvu podepsal díky experimentálnímu noise art rock synth projektu Xiu Xiu, do labelu Absolutely Kosher Records ho dovedli zakladatel Šůšů Jamie Stewart a již nějaký ten pátek ex-členka Caralee McElroy. Dva songy Garneaua se objevily na soundtracku čtvrté řady seriálu "Grey's Anatomy" ("Chirurgové"), takže je zjevné, že má kromě charismatu docela i dostřel k pomyslnému mainstreamu. Že jo.

V současnosti, která mimochodem trvá od roku 2009, spolupracuje se zmíněnou sedmadvacetiletou Caralee McElroy, tou, která odešla ze Xiu Xiu, a jak jste možná již před nedávnem zjsitili, odešla i od Cold Cave. Znají se oba už léta a jejich nenazvaný hudební projekt by měl být něčím zajímavým, protože McElroy Garneaua neuvěřitelně inspiruje, její experimentalistický zákrok však může zaručit nějaký povedený výsledek. Pokud tedy někdy bude dokončený. Chris Garneau se je ještě na konci února pohyboval po Francii a okrajích Evropy, od léta by se měl vyskytovat údajně znovu v NY a odehrát sérii koncertů s Keren Ann.

Garneauova hudba má oproti mnoha ostatním ze současného indie New Yorku náskok, je přístupná a jednoduchá. Svou atmosférou poslouží jako vkusná kulisa nejen přitroublým seriálům, bezpochyby může potěšit a zpestřit práci nebo nejeden podvečer. Na závěr přikládám živou verzi "Světlušek", jeho charisma vám dokáže, že si tento týpek možná i fakt zaslouží, aby se o něm psalo nejen na zajímavých webech jako The New Gay...