To je taková tajuplná pohádka, starej dům, všechny ty rekvizity a ta slečna v ní hraje andělici, nadpozemská hudba... Vlastně moc nevím, co si o tom myslet, video je krásný, Agnes má strašně krásnou barvu hlasu, ale tím, jak je to video hodně stylizovaný a ona tak zvláštně a uvědoměle kouká, trochu mi v tom chybí přirozenost, nějakej záchytnej bod. Ale to je určitě záměr, právě takhle to má působit. Když si tuhle andělici budu pouštět doma, budu ji asi prokládat nějakou trochu ochraptělou starší dámou, třeba Marianne Faithfull nebo Hegerkou, abych měla pocit, že mám ještě kontakt se zemí.

Tenhle klip nemám ráda, ani tu písničku a na obojím mi vadí totéž. Patos, tíha, mám pocit že na mě vyvíjí nátlak, něco po mně chce, a já jí to nechci dát, nemám zrovna teď chuť se všeho zbavit a přejít do nirvány... To je můj osobní pocit, chápu že pro někoho jinak naladěného to je třeba naopak úplně zásadní píseň. Přitom (ještě) starší klipy Alanis Morissette mi připadaj' geniální. Třeba "Ironic", v tom je smích a rozevlátost, a přitom všichni cítíme, co je v hloubce - včetně toho křehkýho okamžiku, kdy potká muže svých snů a potom jeho krásnou manželku (2:30), kdy celej svět na deset vteřin spadne do deprese... A nebo "You Oughta Know", nádhernej klip, kterej přesně podtrhuje všechny emoce tý písničky, ten vztek, bolest. U obou vždycky brečím. Asi Alanis nepřeju, aby byla vyrovnaná...

No jasně, maminky punkerky, to je moje krev. Ráda jsem je poslouchala pod všema názvama a nedávno jsem je znovu slyšela naživo jako Zuby nehty, v Lucerna Music Baru, a jak jsem se tak rozhlížela, hrály před naprosto zamilovaným publikem. To video odpovídá době a možnostem, takže není nic moc, ale to se dá říct o drtivé většině klipů, které točíme i dneska - všechno na koleně, těžko čekat zázraky. Přesto naprosto splňuje účel - je z něj poznat, co je na holkách skvělý - ta přirozenost, lehkost, drzost, nadhled. Jejich pozdější písničky mám radši, tahle je taková hodně holčičí, ale moc mě to baví. Je fajn, že zase hrajou.