Americká rhythm and bluesová scéna by se dala rozdělit na dvě části. Jednu polovinu tvoří taneční a značně líbivé desky, nazvěme je oním rhythm, a na druhé straně plouživé směsice písní plné citů a zlomených srdcí, představující spíše ono blues (v duchu Mary J. Blige nebo Keyshii Cole). Keri Hilson rozhodně spadá do první kolonky, která by se měla spíše nazývat hip-pop, protože představuje pro americké uši snesitelnou podobu popu s hip-hopovou dikcí.

Úspěšná textařka a Timbalandova chráněnkyně se pokouší udržet si popularitu získanou z kolaborací s mistrem beatů a vlastního debutu "In A Perfect World...". Dokonalý svět nabídl pestrou paletu songů pro omladinu ze země neomezených možností, zatímco druhá deska "No Boys Allowed" se snaží naplnit stigma "dospělejší" desky. Ve výsledku však pouze ubylo oblečení, přibylo sprostých slov, ale nezávazné r'n'b je to stále, žádný výlet pod povrch americké společnosti nebo složitých mezilidských vztahů se nekoná. Keri nás vzala na výlet, který po tomto povrchu pouze klouže. Na její adresu je třeba dodat, že Keriino klouzání je jedno z těch nejzdařilejších, které mainstream nabízí.

První zbraní, kterou osmadvacetiletá zpěvačka disponuje, je bezesporu její hlas. Naštěstí patří mezi tu část středoproudých interpretek, které když vezmou do rukou mikrofon, nemáte po střetu s realitou nutkavou potřebu nechat si vrátit peníze za album znějící jako jeden velký podvod. Keri nepostrádá ani nadhled ("Pretty Girl Rock"), bez nějž by některé písně vyznívaly možná až trapně. Když pak zpívá o tom, jak moc se jí líbí, jak ji její milý uspokojuje, dokonce jí to i odpustíte ("The Way You Love Me" zní prostě sexy). Možnou žalobu za plagiátorství si Keri vyslouží za nakažlivou "Lose Control", kterou jako by z úst vytrhla kolegyni Rihanně, zní totiž skoro totožně jako její loňský hit "Te Amo".

Že zpěvačka není jen vystajlovaná barbína, dokazuje fakt, že se na mnoha písních autorsky podílela a vložila do nich jasné poselství. V "Breaking Point" vyzývá zástupkyně křehkého pohlaví, aby nebyly až tolik křehké a pánům ukázaly, že mají dost kuráže postavit se jejich neuctivému zacházení. Většina songů tak potěší skryté feministky a submisivní pány, Keri vyhlásila všem macho-bourákům válku. Ostatně už samotný název desky napovídá, komu je věnována.

Ačkoliv ne všechny songy dopadly tak báječně (ucamraná "Bahm Bahm (Do It Once Again)" působí až rušivě), většina produkce se drží hodně nad průměrem. Album nekolísá v kvalitě, je pestré, zní moderně a zároveň písním nechybí duše. Pokud si navíc pořídíte deluxe edici, těšit se můžete i na popový klenot "Won't Be Long" nebo procítěnou "Hustler". Keri Hilson svým druhým albem dokázala, že rozhodně má co svým posluchačům říci a zároveň drží krok s konkurencí.