Předskokany přijala Velšanka hned dva. Jako první naběhla na stage veselá parta hudebníků kolem zpěváka a skladatele Davida Mattioliho a nadchla přítomné svou verzí hitu "Nel blu dipinto di blu" nebo také "Volare", původně od Domenica Modugna.

Druhou předskakující byla Olga Lounová se svou kapelou. Olga všechny ubezpečila, že zvěsti o jejím šplhání po zádech svého partnera Xindla X (kterého na pódium pozvala, aby si spolu zapěli duet "Láska v housce") jsou opravdu jen pomluvy a že díky svému širokému hlasovému záběru na hudební scénu patří. "Přišla jsem na to, že všechny světové písničky jsou na čtyři akordy," zasmála se, a aby to dokázala, vyzvala svou kapelu, aby to s ní demonstrovala. Střihli si tak refrénové pásmo "Pictures Of You", "With Or Without You", "Apologise", "Atentát" od Kryštofů a "No Woman No Cry".

Samotný koncert Bonnie Tyler byl od prvopočátku podivný. Nejenže mu chybělo náležité promo (nemnoho billboardů po Praze), ale i výběr mediálních partnerů značně šokoval. V sále se tak v mezičasech na videoprojekci střídala loga takových firem jako Metrostav, Ochrana podzemních vod, Vrata Kalibra nebo Elite Dental.

"Dámy a pánové, prosím, přivítejte Bonnie Tyler!" uvedl devětapadesátiletou zpěvačku její manažer. Bonnie přišla na jeviště v charakteristicky přiléhavém černém oblečení a svým osobitým nakřáplým hlasem zavzpomínala na začátky své dráhy v hitu "Have You Ever Seen The Rain" z roku 1971. "Bylo mi dvacet osm, přijela jsem do L.A. a připadala jsem si děsně úspěšná. Tenhle song hráli ve všech rádiích a na diskotékách," představila pak jednu ze svých nejznámějších skladeb "It’s A Heartache".

Bonnie Tyler prokázala dokonalou hlasovou stabilitu a nadšení. Manifestačně potvrdila, že její skladby se staly světovými šlágry oprávněně. Ale přestože si na pódiu užívala, něco pražskému koncertu chybělo. Jako by atmosféra končila tam, kde začínalo hlediště.

Konstrukce Kongresového sálu, kde se akce konala, sice vytváří perfektní akustiku, akce podobného typu by se ale spíše hodila do vedlejšího Společenského sálu. Ten Kongresový totiž úzkými řadami divadelních sedaček vytváří anonymní prostředí, což nemusí vadit u symfonického koncertu, hudba Bonnie Tyler však přece jen vyžaduje větší intimitu a pohyb.

Možná i proto byla většina songů odměňována pouze vlažným potleskem a její pokusy rozezpívat publikum se ztratily v prvních řadách. Diváky kompletně zvedl ze židlí až poslední přídavek "Holding Out For A Hero" ze stejnojmenné desky z roku 1984. Skoro se zdálo, že všichni čekali právě na tu jednu. Dočkali se a mohli spokojeně odejít.

K hudbě Bonnie Tyler mám snad až nostalgicky osobní vztah. Včerejší koncert mě ale nijak mimořádně nenadchnul. A nebylo to jen absencí propagace a důvěrného prostředí. Byla to hlavně průměrná kvalita doprovodné kapely a bezmála identické vyjádření všech písní v mezičasech vyplňované nesmyslně dlouhými proslovy o jejich vzniku, což může být zajímavé, na koncertě to ale působí dost rušivě.