Radime, název vaší desky "Last Generation" ve spojení s apokalypticky vyhlížejícím bookletem trochu evokuje konec světa. Snad nevěříte na ty povídačky a proroctví pro rok 2012?

Konec světa opravdu není, co by nás aktuálně nějak trápilo. Ten název vyjadřuje náš předpoklad, že jsme poslední generace, která platí za hudbu. Ale baví nás, že se nás na to lidi ptají.

Na letních festivalech jste tohle cédéčko prodávali v jakési festivalové verzi v papírovém obalu za deset korun. Jaká byla odezva?

Klasické verze se prodalo za deset měsíců sto kusů a tohohle se prodalo dva a půl tisíce kusů. Přikládám to tomu, že naši fanoušci jsou mladí a nemají peníze.

Řekl bych, že skoro nikdo nekupuje. A to pro kapely není úplně dobrá situace.

To není a dřív nebo později to může i dost kapel položit. Když má být deska kvalitní, stojí spoustu peněz. Nás vyšla na čtvrt miliónu korun a vrátilo se nám padesát tisíc. Takhle to lze udělat jednou, ale podruhý ne. Další problém je v tom, že třeba právě v této době lidi chodí málo na koncerty. Nám to nevadí, klidně zahrajeme i pro deset lidí. Jenže pořadatel už si tě příště nepozve, protože se mu nevyplatíš. Anebo pozve, ale musíš si to zaplatit sám. Což samozřejmě nepadá v úvahu. Takže lidi, radši na ty koncerty choďte! (smích)

Zajímá mě vaše šňůra, kterou jste na podzim jeli po Evropě. Co jsem se dočetl, projeli jste třeba Milán, Marseille, Barcelonu, Paříž, Brusel a další. Jak se to Rattle Bucket podařilo?

Půlku tour jsme si zařizovali sami a tu druhou nám zprostředkoval tour manager. Ve většině těch měst jsme vystupovali v podstatě jako headlineři s místními kapelami. Ale klasicky - všechno bylo naplánované dlouho dopředu - celé to turné, město od města. Pak se ale půlka z toho úplně rozbila, dostali jsme nový seznam, spousta věcí se změnila a přicházely další a další komplikace, a to i během tour. Ale poradili jsme si a byla to výborná zkušenost, ve které rozhodně hodláme pokračovat.

Jak velký rozdíl je mezi hraním v českých a západoevropských klubech?

Rozdíly jsou velké. Taková Itálie je naprosto anti-rocková země. Na jednu akci třeba přijelo pět kapel a nepřišel jediný fanoušek, takže publikum bylo složený pouze ze členů těch kapel, kteří na sebe navzájem zapařili a zas spokojeně jeli domů. Zase tam fungují rockotéky, kde chvíli hraje reprodukovaná hudba a pak dostane chvíli prostor kapela. Na takový akce přijde třeba tisíc lidí. Dobře to funguje v Belgii a čím víc na sever, tím asi lepší.

Měli jste kromě hraní a cestování mezi kluby čas taky na nějaký relax, prohlídky měst a tak dále?

Jo, to jsme si ujít nenechali. Ale často se to odehrávalo stylem: "Hele, máme málo času, takže teď přijedeme k Vítěznému oblouku, zvukař počká v dodávce za volantem, kdyby přišli policajti, my se podíváme na Oblouk, vyfotíme se tam, naskáčeme zpátky do dodávky a jedem dál."

Teď se vrátím o rok a půl zpátky ke kompilaci W+V nazvané "Hudba 100% mužů". Váš příspěvek "Chybami se člověk učí" je asi jedinou skladbou, kterou jsem tě slyšel zpívat v češtině. Byla to velká změna?

Já jsem asi tři čtvrtě roku hrál ve Fourth Face, kde jsem česky zpíval, takže to pro mě nebyla úplná novinka. Pro mě je sice čeština v hudbě dost nepřirozená, ale ten text Voskovce a Wericha je natolik kvalitní, že jsem s tím zas tak moc problémů neměl a i s odstupem tu skladbu mám rád a hrajeme ji živě.

A vy osobně se učíte z chyb?

Hele, my jsme jedna z nejsebekritičtějších kapel, kterou znám.

Když jsme u těch coverů - kdykoliv vás vidím naživo, máš na sobě triko Metalliky nebo Queen. Považuješ právě tyhle dvě kapely za své největší vzory?

Jo, Metallica je asi moje nejoblíbenější kapela a rádi si od nich i sem tam něco brnknem. A na Queeny jsem se zrovna nedávno koukal na DVDčku s otevřenou pusou. Byl to koncert z Wembley. Prostě něco neuvěřitelného. Ale do Freddieho bych se fakt nepouštěl, protože to by byla velká ostuda. (smích)

Kdybyste si mohli zahrát před jakoukoliv kapelou, kdo by to byl?

Samozřejmě, že zahrát si před tou Metallicou by byl splněnej sen. Existuje ale spousta dalších, před kterýma by pro nás bylo velkou ctí si zahrát. Třeba Enter Shikari, Bring Me The Horizon, My Chemical Romance nebo Lamb Of God, ty mám taky rád. Taky bych mohl zmínit český klubový kapely, se kterými nás baví hrát, třeba X-left To die a the.switch, s kterými jsme před rokem jeli malé turné po republice. A nebo Hentai Corporation.

Zrovna od Hentai Corporation jsem nedávno slyšel zajímavý názor, že by česká scéna měla být víc centralizovaná, že by to prospělo všem.

Můj názor je ten, že klubové kapely u nás nedrží pohromadě. My se furt separujeme jeden od druhého, protože v sobě cítíme nějakou konkurenci. A zbytečně. Konkrétně během toho Tříkrálového turné, které jsem před chvílí zmínil, bylo krásně vidět, že to může fungovat dohromady. Sice jsme se všichni museli uskrovnit a ubrat na požadavcích, ale i když to nebylo na zbourání O2 Areny, ty lidi to bavilo a dokázali to všechno ocenit. Bylo by super, kdyby ty kapely přestaly sledovat, jestli je pro ně někdo konkurence. Víš co, jedna kapela má možnost sehnat skvělý světla. Druhá má po ruce šikovného zvukaře. A když se to dá dohromady, tak na tom vydělají všichni. Takhle to funguje třeba v death metalu, a proto mají tak silnou a semknutou scénu.

Nemůžu se nezeptat na vašeho paraguayského baskytaristu Marcia. Je asi jasné, kdo je z vás tří středem zájmu fanynek?

O něco vedu. (smích)

A co vlastně v Česku dělá?

On tady studoval, pak mu došly peníze, tak šel do práce a teď se zase vrátil do školy. Jinak česky docela umí, ale samozřejmě čas od času dochází kvůli nedorozumění k docela vtipným situacím. Jednou volal Tomovi, že nemůže na zkoušku, protože má průser. Tom se samozřejmě zeptal, co se stalo. Ale Marcio pořád opakoval jen, že má průser. Až asi po čtvrthodině z něj Tom dostal, že nemá průser, ale průjem.

Vzpomínám si na jeden starší rozhovor s Jardou Špulákem, který měl poznámku, že v americkém slangu je Rattle Bucket "označení staré dodávky, které vzhledem patří do šrotu, přitom ale má výborný funkční motor."

Jo, to jednou našel Tom na netu a strašně se nám to líbilo. Ač to tak asi veřejně moc nepůsobí, tak s hlídáním zevnějšku máme opravdu problém. Nejvíc nám vyhovuje spíš takový jakoby "houmles styl". (smích) Ale i tak nám metloši nadávají, že jsme načesané slečinky. Přitom si nemyslím, že bychom byli nějaká holčičí kapela. Spíš bychom asi působili dost trapně, když bychom si na něco takovýho chtěli hrát. Vem si mě - po turné mám padesát šest kilo, mastný vlasy do všech stran, mrtvolně bílou barvu, to prostě není sexy chlap. (smích)