Hudba Tomáše Kluse je zkrátka fenomenologická - jít k věcem samým. A nebojím se říct i fenomenální. Sama pro sebe ji přirovnávám k "Malému princi". Takovéto zajímavě nepopsatelné a takřka nezařaditelné umění, které vás vždycky hodí do pohody, klidu, zamyšlenosti a “platónovské“ emanace bytí. Jana Kirschner vás zase naprosto dostane čistotou svého projevu, pro ni typicky upřímnou živočišností a bezprostředností. Takové a spousta dalších dojmů se v sobotu večer prolínaly ve Velkém sále pražské Lucerny.

První polovinu večera měl pod palcem Tomáš s Jirkou Kučerovským - muzikanti, baviči, improvizátoři. Svou část zahájili poklidnou skladbou “Neklid” z druhé desky "Hlavní uzávěr splínu", následně přešli k tanečnější “Panence”.

Klusovy koncerty jsou v podstatě všechny stejné. Podobný setlist doplňuje vždycky téměř totožná “choreografie”. Dva týpci s kytarou, no a co? Přesto je každé jejich vystoupení zcela jedinečné. Jamování a dokonalá souhra obou hudebníků jsou dokresleny vtipnými šoty mezi jednotlivými písněmi. Tomáš s Jirkou jsou jak vroucně se milující manželé (tímto jim věnuji jejich LeHomoLe), oba podobný smysl pro humor, jímž se neustále strefují jeden do druhého a do všech kolem i do sebe samých. "My jsme se letos stali vicemistry světa v trapnosti," glosoval zpěvák své nepřetržité průpovídky.

Tomáš se opětovně projevil jako básník, srandista a odjakživa blázen. Se slovy: "Zahraji vám píseň, kterou jsem napsal pro iniciativu Vyměňte politiky... a stále jí fandím," uvedl “Přičichnutí alergikovo“. Během té půldruhé hodiny, co byl na jevišti, zazněla i “Nenávratná”, “VeSmíru”, ale i klasická improvizace, kdy Klus rozpustile vběhl mezi posluchače a zpíval. O tom, jak tenhle kluk je o hlavu vyšší než já, tady se mi dobře tančí a při snaze vyšplhat se zpět na jeviště spustil: "...tohle teda nevylezu ani náhodou."

Janě Kirschner se Lucerna odevzdala posléze. Zpěvačka, kterou v Česku slyšíme zřídkakdy a vidíme ještě méně, posunula večer o několik levelů jinam. Ani výš, ani níž, prostě jinam. S (jak se sami charakterizovali) “ohníčkovským” duem Tomáš-Jiří kontrastovala rockerka tak akorát, chvílemi se subtilně přiblížila inteligentní decentní dámě a pak přešla zase zpátky do drsnějšího kabátu. Po celou dobu živelná a profesionální. Wow!

Její letošní deska "Krajina Rovina" vyšla v podstatě po třech letech dlouhého čekání (bestofku z roku 2008 nepočítám) a stále ještě sklízí nadšené ovace. Avšak spíše u těch, kteří ji “znají“ v pravém smyslu slova. Pro ostatní je to jednoduše “ta, co zpívala s Hapkou a s Nohavicou”, někomu možná vyvstane i asociace na “Shine“.

To se projevilo i v Lucerně. Zatímco Klusovy skladby zpívali téměř všichni zároveň s ním, u Kirschner se znalecky usmívali snad jen při písních “Modrá” nebo “Pokoj v duši”. Část návštěvníků se ze sálu odebrala už na začátku, část rozpačitě postávala u baru a bavila se.

Většina ale přece jen zůstala a přesvědčila se tak o Janině osobitosti, profesionalitě a pokoře. Pevným altem ohebně a s lehkostí zpívala skladbu za skladbou, bosky se procházela po svém měkkém koberečku a posílala nálož emocí a temperamentu do publika, ať už to bylo rozvernou “Okolo nás”, nebo melancholicky romantickou “Miluješ nemiluješ” z nového alba.

Jana Kirschner je zkrátka děsně originální, svérázná a nenahraditelná. Ať má krásný zbytek těhotenství, posléze mateřství. Ale nám všem přeji hlavně to, aby se po porodu zase co nejdřív vrátila na koncertní pódia, protože tam jí to prostě sakra jde.