Coververze jsou velice vděčným hudebním tématem. Existuje ale riziko, že milovníci originálů odmítnou nově nabídnuté souvislosti. Ačkoli hned několik zde přezpívaných interpretů patří mezi mé oblíbence, na zásadní předělání jsem se spíše těšil. Dan Bárta s ansámblem elegantně a snad až příliš nekonfliktně přepracovali hudební stránku písní. Horší však je, že mnohdy dost necitlivě pozměnili jejich náladu. Skladby tak možná mají atmosféru, ale jejich emocionální svět je někdy rozporuplný, jindy mdlý.

Mezi povedenější kusy patři ty, kde původní interpret nevstupoval na osobnější rovinu. Poselství "Spirits In The Material World" od Police se rytmicky drží originálu a hrátky Bárty s hlasovými efekty v druhé polovině smysl písně ještě vtipně "oduševňují". Stejným potěšením je poslouchat start-stop rytmiku v "Too Young To Die", kde swingující spodky spolu s rozjetým Bártou posunují funkovost originálu od Jamiroquai na další level.

Zdařila se také "No Quarter" v originále od Zeppelinů. Silný harmonický motiv si zde udržel majestátnost i vzdušnost - kapela i s Bártou zvolí ve střední části kratší mezihru, následně se moudře vrátí k valivé mantře. Výsledný kus je hudebně komplexnější a přitom se v tom správném smyslu drží jádra písně. AC/DC jsou velice vděčný materiál k akustičtějšímu a klidnějšímu předělání, jak dokazují časté folkové covery. Zdejší "Beatin Around The Bush" to jen potvrzuje.

Jenže zbytek - snad až na středověkou lidovou "Omaria O Felix Puerpera", která je mimo kategorie - zanechává smíšené pocity. V nich zůstává Bárta sice technicky precizním interpretem, ale potěšení nad vlastním muzikanstvím často přebíjí prožitek. Týká se to hlavně balad, které jednou trochu přesladí ("Brother Wolf, Sister Moon" od The Cult), jindy snad až příliš odzívá ("Someday In My Life" od Simply Red).

Bárta jako by se bál brát písně osobně, v čemž mu pomáhá pro mne trochu nepochopitelné převedení hned několika textů z první do třetí osoby. Smysl to může mít v "Isobel" od Björk - Bárta by zpíval, že je Isobel (i když ono "jmenuji se Isobel" je i v originále silně metaforické). Zrychlená a swingová "Isobel" bez charakteristického severského prostoru - a s hlasovými přemety na místě původních bublajících emocí - vyznívá jako povzbuzující šálek ve vaší oblíbené kavárně... na který už si ale zítra nevzpomenete.

Doslova vraždu provedl Bárta na hluboce osobní písni "Fool Of Me" od Me'Shell Ndegéocello. Ta je v originále jednou z nejvíce srdce svírajících a hořkých písní současné pop music. Jenže u Bárty už to není "fool of me" ale nezaujaté "fool of her" včetně uvolněného zpěvu se spoustou kudrlinek!? Když to kapela rozjede ve vysokém tempu a Bárta začne takřka euforicky poletovat ve výškách, dílo zkázy je dokonáno. Ví vůbec, jaký text zpívá? Je to možná zábavné, ale jen když neznáte procítěnou sílu originálu. Přitom Bárta umí smutně a pomalu. Experimentovat s formou písně ano, ale s její podstatou?

Například jedna z nejznámějších současných jazzových zpěvaček Cassandra Wilson má na každé své desce nějaké popové coververze. Rozdíl v jejím přístupu ve srovnání s Bártou je, že si opravdu pečlivě vybírá kusy, z nichž buď evidentně, nebo v silném spodním proudu tryská blues - její specialita. V tomto duchu tyto melodie také odzpívá a dá jim s přispěním kapely hloubku, kterou původní popové pojetí nemohlo nabídnout. Bárta oproti tomu prostě vybral své oblíbené písničky a využil je pouze jako odrazový můstek k jamování s kapelou. Překvapilo mě, jak málo pokory projevil k jejich duši.