Hudební průmysl je jeden velký byznys. Ať už vám největší popové hvězdy říkají, co chtějí o svých nahrávkách, kolik emocí a prožitků se do nich snažili vetknout, ve většině případů jde o proměnlivě povedený produkt. O to více (a někdy až nepřirozeně moc) jsou oceňováni umělci, kterým se dostalo té pocty prodrat se na vrchol hitparád s deskami, do kterých by málokdo řekl, že si je bude kupovat masa posluchačů. Jednou takovou je i Florence And The Machine, kterým vychází rozšířená reedice loňské "Lungs", tentokrát pod názvem "Between Two Lungs".

Na první poslech by se mohlo zdát, že britská zpěvačka Florence Welch dýchá jiný vzduch než všichni ostatní lidé. Její hudba je totiž prosáklá originalitou, skvělými nápady, nehloupými texty a také instrumentální pestrostí vrstvící mnoho nástrojů a hlasů přes sebe. A přitom je to stále pop. Její krásné melodie jsou totiž i přes veškerou rozvětvenost snadno čitelné a neutápějí se ve snaze se za každou cenu oprostit od hitovosti, jako by to snad měl být nějaký zlý démon, vychylující desku mimo váhy skutečné umělecké hodnoty (jak si někteří umělci zřejmě myslí). Songy jsou tak často velice silné, skoro až hymnické, přesto nepůsobí nikterak přehnaně pateticky.

"Between Two Lungs" zní jako procházka hodně hustým, temným a přitom přátelským lesem z horrorové pohádky. Snové vícehlasy v pozadí většiny refrénů celou výpravu oštejchují puncem epičnosti, zatímco kouzelná harfa velice silně podporuje vypracované aranže. Využít tento nástroj do popové desky atakující nejvyšší mety prodejnosti se ukázalo být neuvěřitelně funkčním tahem. Samozřejmě by bylo chybné označit Plíce za desku bez přesahu. Kytary hojně zastoupené v mnoha skladbách často povýší celkový zvuk do rovin marnivého a sexy rocku ("Girl With One Eye"), zatímco song "Between Two Lungs" byste tipli spíše na písničkářský pop Kate Nash.

Florence si často hraje i s bicí sekcí, mnoho písní tak získává silný ráz naléhavosti a osudovosti. Patrné je to například ve skladbě "Cosmic Love" nebo uvolněné "My Boy Builds Coffins" s lehce zvrhlým textem. Občas se ke všemu připojí jemná porce elektroniky, s níž se živé nástroje dobře doplňují. Důkazem je "Heavy In Your Arms", ve které navíc Florence sveřepě dokazuje, že zvládne zahrát i na opravdu temnou strunu. Mezi nejsilnější zážitky na albu patří jednoznačně geniální "Rabbit Heart (Raise It Up)", se kterou se chci naposledy rozloučit až na svém vlastním pohřbu. A to ne proto, že by to byla jakkoliv tragická skladba, ale díky neopakovatelné intenzitě, s níž vás píseň zasáhne při každém poslechu s takovou silou, až se vám bude chtít brečet a vy vlastně ani nebudete vědět, zda smutkem, nebo štěstím. Podobně silným zážitkem je úvodní "Dog Days Are Over" nebo "Howl".

Nabízí se otázka, co dodává smysl po "Lungs" vydávat "Between Two Lungs". Oproti originálu si fanoušci přijdou na své díky druhému disku obsahujícímu (kromě upíří "Heavy In My Heart" a několika remixů) především řadu živých verzí písní z prvního kotouče. V nich Florence dokazuje, že zpěv je její silnou stránkou, a paletu emocí brilantně předvede i za doprovodu minima nástrojů. Bohužel v těchto písních právě absence mnoha vrstev živákům trochu ublížila, jako bonus přesto druhý disk potěší. Celkově je dvojcédéčko až po okraje napěchováno výbornou hudbou, která má díky mnoha přesahům šanci zaujmout mnoho posluchačů. Mezi dvěma plícemi se v tomto případě nachází pulzující srdce hudby jako takové, protože deska po právu patří mezi to absolutně nejlepší, co v alternativním popu můžete najít.