"Sun traah si len tro vadensi trů ne tu laba nür faadsi, sion si ve fyta suitaller forli sja nanna n’ur faade. Sen letrol sis V.Atar forle ne trosi nen vafal, vorli latty latty ta jollol. Jollol! Jollol! Oh veross! Thinn ronn ren oh väros, oh väros oh veross! T’un non selector net raal. Then! Thon! Trhuh! Tefal! Tjé! Then letro sis V. Atar vór le ne trot itara vafal, tú d’aenle orinseh Tü! Ta! Atar!"

No dobře, uznávám, že v instrumentálním podání Dvou zní celý tenhle příběh o dost vtipněji, ale neříkejte, že vás nebavil! Pro ty z vás, kteří by ještě plně neovládali imaginativní jazyk této manželské dvojice, jen naťuknu, že přes veškeré teátro tento příběh nedopadne úplně dobře a vesmír bude celý pokaděný.

Imaginace, imaginárnost, imaginárno. Děti toho mají příliš, dospělí strádají. A když dospělí začnou se strádáním končit, zůstanou častokrát nepochopení. Dva svým albem "Hu" zdraví všechny trosečníky uvázlé na tropickém kontinentu plném psů, lišek, vlků, motýlů, lesů, lodí, ještěrek, jezevců, ptakopysků, lenochodů, lemurů ... i jeden mutant tam je. Povídá se tu o vesmíru, kosmonautech i vetřelcích. A vypráví se piánem, kytarou, banjem, počítačem, bubnem, saxofonem, klarinetem a dalšími. Když mi dohrála poslední skladba "Valibela", došlo mi, že ta deska čerpá z dob, kdy léto znamenalo hraní si, zábavu, potěšení a pevnou rukou umělo starosti zatlouct do železobetonové podlahy. V té době nám dělali radost jednoduché příběhy, protože naše mysl je uměla rozvinout do mnohem komplexnější podoby. V té písni se zpívá: "Trüle fohlenn´sjill tro lenne sjuuh fähso, Trüle fohlennsjill tro lenne sjuuh, Trüle fohlenn´sjill tro lenne sjuuh fähso, Trüle fohlennsjill tro lenne sjuuh," což dle odborného překladu přesně znamená: "Už mám zase čepici, už ji mám zase. Už mám zase čepici, léto tu bude až za rok."

Stačí pouze malé skony k fantazírování a zamilovat si Dva je jedna z nejjednodušších věcí, která se vám může přihodit. Jejich velmi vyvinutá schopnosti "kutit" a používat nezvyklé hudební nástroje (pomůcky) v jinak poměrně běžných popových rozměrech je úžasná a na poměry České republiky geniální/neobvyklá. Svým imaginárním jazykem se hravým způsobem vyhnuli problémům českých umělců v zahraničí. Jejich jazyk je univerzální a připomíná doby, kdy jsme jako malé děti chtěli napodobit řeč dospělých. Inspirace tropickým ostrovem Réunion a sjednocení hudbou z neexistujících rádií.

Electro-akustické duo Dva nabízí enviromentální eskapády, určitý druh teatrálnosti (ještě aby ne) a agro-komediální skeče - to vše ponořené v neuvěřitelně domácké atmosféře. Umějí kolem posluchače vytvořit autonomní svět se svými pravidly, zákony i minulostí. Až na pár výjimek nabízí "Hu" veselou procházku po veselém kontinentě, kde vám za zvuků rozmanitého instrumentálního doprovodu budou vyprávět příběhy, která vás přežijí. Třeba jako ten o tom klavírku (dovolím si rovnou přeložený text): "Můj klavírek hraje tóny nadzvukovou rychlostí. Ten tón musím zahrát později, než ho uslyším."

Dva jsou prostě multi-kulti - jak horizontálně, tak vertikálně - a jsem rád, že tady u nás máme projekty jako tento. Protože kapel, za které byste se před zahraničními kamarády nemuseli stydět, tady moc není. A těch, se kterýma se můžete chlubit, ještě méně. Tahle mezi ně určitě patří.