Vojtěch Lindaur, šéfující už devět let nejlepšímu českému hudebnímu časopisu Rock&Pop, naplňuje beze zbytku klišé rockera (i když v tomto případě se jedná o hudebního publicistu). Dlouhé vlasy na ramena, oči skryté za skly tmavých brýlí, černá kožená bunda. Ale to je jen první dojem, Lindaur rozhodně není z těch, kteří by se v kultuře orientovali jen na hudbu. Sám říká, že nemá rád příliš úzce zaměřené lidi. Mluví pomalu, váží slova a jeho věty se nemusí takřka upravovat. Pán ve středním věku, pro něhož je Rock&Pop uskutečněným snem a psaní o hudbě posláním.

Ve stínu odstoupení Michala Horáčka a producenta Sirotka z Rady Akademie populární hudby, které byly stejně jako letošní ceremoniál hojně propírány médii, zůstala řada dalších věcí. Například i váš odchod. Proč jste odstoupil vy z Rady APH?

Myslím, že v posledním editorialu (v R&P 5/2001 - pozn. red.) jsem to docela podrobně vysvětlil. Pochopil jsem, že to, co jsme se pokoušeli před dvěma lety budovat, se podařilo hudebním vydavatelstvím docela dobře zhatit. V okamžiku, kdy si uvědomily, že se jim cosi vytrácí, že by se mohlo stát, že už na to nebudou mít takový vliv, jako předpokládaly, rozhodly se, že to po těch dvou letech vezmou zase pevně do ruky. To byl asi jeden z důvodů, proč odstoupil Horáček a hlavní důvod, proč jsem odstoupil já.

Ten editorial mi přišel spíše obecnější. Naznačoval ale určité tlaky vydavatelství.

To nebyl ani tlak. Upřímně řečeno, pro mě to znamenalo docela zklamání. Dlouho jsem byl vůči Akademii v opozici, vlastně od začátku, co vznikla, protože jsem považoval za nemravné, aby v Akademii seděli zástupci hudebních vydavatelství. To není opravdu nikde jinde na světě. Ale protože tady se neměl v roce 92 nebo 93 hudebních cen kdo ujmout, ujala se toho IFPI (Mezinárodní federace fonografického průmyslu sdružující i většinu českých vydavatelství -pozn. autora) a tím pádem se do Rady dostali zástupci hlavních vydavatelství. Pokoušeli jsme se to trochu změnit, zavedli jsme žánrové ceny, kde už jejich zástupci vůbec nebyli, a tak jsem doufal, že by si postupem času mohla Akademie vytvořit takový obecný dojem důvěryhodnosti. A teď jsem pochopil na takzvaném "hodnotícím zasedání Akademie", že to bylo jen mé zdání. Že ve skutečnosti "majors" mnohem víc stojí o ovládnutí českých "Grammy", než jsem myslel.

Byl jste jediným zástupcem Rock&Pop v Radě?

Ano, z Rockpopu jsem byl v Radě jen já. Rada se dělila na dvě části, první tvořili právě zástupci vydavatelství a druhou jakoby nezávislé osobnosti. Byl tam Daniel Andel, vydavatel Muzikusu, Jaromír Tůma, což je redaktor Playboye, ale také člověk, který se na hudební scéně pohybuje už od šedesátých let, Josef Vlček, Aleš Opekar, hudební vědec… Nejrůznější lidé.

Odstoupil ještě někdo kromě vás, Horáčka a Sirotka?

První odstoupil Michal Horáček a následně samozřejmě producent Sirotek. Pak jsem odstoupil já a Daniel Andel a v tu chvíli bohužel musela odstoupit celá Rada, nešlo pokračovat dál. Je to komplikovaná věc, právnicky. Někdo má právo na zlatou sošku, někdo zase na název Akademie populární hudby a není úplně vyjasněné kdo. Nechal bych to zatím otevřené. Vydavatelství si vyhlédla svého kandidáta na předsedu Rady, má jím být nějaký pan Mařan, s kterým jsem se sešel a který na mě působil velice překvapivě.

Troufnete si odhadnout, jaký bude vývoj Akademie v příštích letech?

Zatím ne, protože pan Mařan se v tom orientuje pouze základně a zkouší, podle mě velmi chytře, oťukávat, kam až může zajít vzhledem k vydavatelům. Dohodli jsme se, že pokud se mu podaří vybojovat prostor, možná ještě trochu větší než měla Akademie za Michala Horáčka, tak bych se do ní klidně i vrátil.

Je obvyklé, aby šéfredaktor velkého časopisu neměl e-mail?

(Se smíchem) To je spletitá situace, pokusím se ji vysvětlit. Má totiž za sebou slušnou historku. V roce 1991 jsme měli na titulu jednoho čísla Phila Collinse a někoho z nás napadlo, že časopis Collinsovi pošleme. Ten okamžitě poslal nadšený dopis, jak se mu to hrozně líbilo a zeptal se i, jestli něco nepotřebujeme. Finančně jsme na tom byli tenkrát velice bídně, a tak jsme mu odpověděli poměrně brutálně - potřebovali bychom prachy! Poslal nám tehdy pět set liber, za které jsme koupili počítač - "dvěstěosmdesátšestku". Byl můj a já jsem si ho z nějakého důvodu, asi jako talisman, nechal dodnes. A na tenhle počítač fakt nešel e-mail zavést. Smích.

Takže nejste odpůrcem "informačních technologií"?

Absolutně ne, všechny e-maily jsem si vyřizoval přes sekretářku.

Vidíte internetové hudební časopisy jako konkurenci časopisů tištěných?

Do jisté míry ano a do jisté míry ne. Konkurenci nevidím ve způsobu internetového psaní, vím, že to není asi ničím racionálním odůvodněné, ale zatím to tak je. Věci, které nalézám na internetu, jsou, pro mě z nepochopitelných důvodů, mnohem plošší než věci, které naleznu v tištěných médiích. Tištěné články v americkém Spinu nebo Rolling Stone cítím jako mnohem hlubší než internetové odkazy o člověku, o kterém se chci něco dozvědět. Raději si tedy přečtu tištěný článek nebo recenzi. Obzvlášť u recenzí je to patrné. Na internetu jsou podle mě, a to je úplně jedno o jaké stránky jde, někde na pomezí mezi propagací věci a informaci o ní. Schází mi tu reflexe. Připadá mi, že internetové psaní je hodně rychlé, nic proti tomu, ale člověk si musí desku, o které chce napsat alespoň třicet řádek a které by měly mít určitou hloubku, poslechnout alespoň pětkrát, šestkrát - to je podle nátury a pak dost dlouho psát. A to si myslím, že na internetu není.

Myslím, že je to spíše o lidech než o internetu. Přijde mi také, že ta plochost, o které hovoříte, může být způsobena i zatím slabou pozicí hudebních serverů, které jsou závislé na spolupráci s vydavatelstvími více než třeba Rock&Pop.

Na tom je určitě docela dost pravdy. Tady pak pochopitelně záleží na množství vstupů, které ty stránky budou mít. Jakmile vydavatelství zjistí, že internetové časopisy mají tolik návštěv, aby je to začalo doopravdy zajímat, tak rozhodně nebudou mít problémy, aby jim dávali desky.

Znáte nějaký český hudební server?

Ne, neznám. Můj syn se o něco podobného pokoušel, ale to bylo čistě na amatérské bázi a už to skončilo. To je dva, tři roky zpátky. Když potřebuju něco najít na webových stránkách, řídím se spíš přímo podle adres jednotlivých interpretů.

Zmínil jste Rolling Stone. Proč se u nás neprosadila jeho česká verze?

Protože to byl takový kočkopes. Americký Rolling Stone, který jsme milovali celá ta léta, je časopis postavený na velkých osobnostech a na naprosto nezávislém statutu. Tenhle časopis se stal součástí Herbeckova konglomerátu - Stratosféry a bohužel byl vyvíjen příliš silný tlak, co má a nemá být v české mutaci. Dopadlo to tak, že už ho nechtěli číst lidé, kteří ho milovali předtím v americké podobě a mladé si příliš nezískal, protože ti se orientují spíš na Bravogirl.

Jak jste viděl výměnu na místě šéfredaktora? Luděk Staněk místo Josefa Rauvolfa.

Přišlo mi to nelogické. Výměna šéfredaktora by měla představovat určitou kontinuitu. Pepa je hodně obrácený do alternativní kultury padesátých až sedmdesátých let, kdežto Rodrigo, který u nás jako novinář začínal, má tu cestu zcela jasnou, on vždycky říkal, že byl v minulém životě černoch, takže jede v hiphopu.

Myslíte, že měl možnost uplatnit zrovna tuhle hudbu v Rolling Stone?

Mám pocit, že ano, protože softverze hiphopové nebo rhytmbluesové scény jsou v Americe příšerně populární, takže musel jen slevit a z undergroundu se posunout do středního proudu a psát o něm. Nic o tom nevím, ale mám pocit, že se mu to nechtělo dělat a že tam muselo docházet ke konfliktům.

V 99 jste začal psát do Rock&Pop cyklus krátkých článků popisujících historii vašeho časopisu. Články působí docela otevřeným dojmem…

Bylo to, jak jsem to viděl a pamatoval si já, myslím, že vytečkovávat se nemá. Je pravda, že když jsme měli dvousté výročí a pozvali jsme některé starší kolegy, kteří tady začínali, tak třeba tvrdili - ty vole, o kterém časopise to píšeš, takový neznám. Smích. Bylo to spíš fejetonisticky pojaté, něco bylo nadsazené, něco ne.

Přišlo mi, že ten vývoj poměrně přesně odrážel směřování společnosti. Leckdy působí dost naivně, občas i trochu na hranici zákona. Dluhy u tiskáren a úprk od jedné k druhé apod.

V té době to tak bylo. Všichni jsme byli kolem třiceti, čtyřiceti a splnil se nám sen, což se podaří málokteré generaci. Pro nás to bylo něco podobného, jako když vyhrajete jackpot a mohli jsme si najednou dělat, co jsme chtěli. Bylo to senzační. První tři roky byly nejkrásnější, co jsem v tomhle byznysu prožil.

Na začátku byla v Rock&Pop velká řada různých osobností, individualit. Černý, Vlček, Konrád a další. Myslíte, že bylo logické, že se po čase neshodli a odcházeli?

Ne, mám pocit, že to bylo, jak jste říkal před chvilkou, to se mi docela líbilo, že jak se vyvíjela společnost, tak ty lidi, spíš, než že bychom se nedohodli, přestalo bavit psát o hudbě. Někdo měl ambice být zpravodajem BBC v Londýně, někdo dělat politického komentátora, Pepa Vlček založil model, který se dodnes používá, dělal program Evropy 2, byl první člověk, který tady plnil selektor. Naopak mám radost, že se spousta mých bývalých kolegů takhle chytila a ještě větší radost mám, že když mají čas, tak se do Rock&Pop zase vracejí.

To mě také zajímalo, jak s nimi v současnosti vycházíte.

Dobře, nemám s nimi žádný problém. Jediné, co mně bylo líto, je, že lidé, kteří přinesli do Rock&Pop své úplně první novinářské pokusy, ať to byl Radek Bureš, kterému v té době bylo čtrnáct nebo Rodrigo, to se ještě jmenoval Luděk Staněk a vlastně už se tak zase jmenuje, že jsem je ztratil. Protože jednou z nejtěžších věcí v dnešní době je objevit mladý talent. Čas od času vyhlašujeme soutěž nebo konkurz, stane se, že přijde třeba dvě stě recenzí k posouzení a dobře si pamatuju, jak z těch dvou set recenzí čněla v roce 92 recenze (reportáž) Jany Kománkové a aniž bych předtím Janu viděl, říkal jsem - tahle u nás musí pracovat. A vidíte je u nás dodnes.

Rock&Pop funguje trochu jako líheň mladých novinářů, kteří pak odcházejí za lepším. Jako třeba Honza Dědek.

Ten mě mrzel snad ze všech nejvíc, protože má obrovský potenciál. Byli jsme i dlouhý čas ve velmi úzkém přátelském vztahu. Tak to ale je a jinak nebude. Když se podíváte třeba právě na americký Rolling Stone a pak do tiráže Spinu nebo jiných, tak je vidět, jak tam také přecházeli lidé.

Mám pocit, že jste si před časem stěžoval v televizi na úroveň mladých hudebních novinářů. Opravdu nejsou žádné talenty?

Já jsem si spíš stěžoval na úroveň médií, ale je fakt, že člověk musí prstíčkem hrabat, aby někoho objevil. Jsem teď šťastný za Michala nanoru, který je podle mého názoru po dlouhé době veliký talent, stylisticky i jinak. Nemám moc rád lidi, kteří mají úzké zaměření. Mám radši, když jsou tam různé přesahy do jiných žánrů.

Přijde mi, že nejvíce novinářských talentů se teď objevuje spíše v taneční hudbě, u vás právě v rubrice Trance&Dance.

Máte určitě pravdu. Třeba Michal nanoru teď bude mít svůj první titulní článek v Rock&Popu, což po necelém roce užší spolupráce, kdy chodí na porady a tak, je docela unikum.

Vzpomněl jsem si, že jste psal v jednom z článků o historii časopisu, jak starší generace v redakci tenkrát nelibě nesla první titulní článek Jany Kománkové.

Myslím, že to bylo o Primal scream. Je pravda, že tenkrát se to generačně lámalo. Byl tam Ondřej Konrád, Jirka Černý, lidé, kteří už nebyli ochotní sledovat, co se děje třeba v Británii. Ondřej stále více poslouchal jazz, Jirka se zase věnoval hudbě, která souvisí s folklórem nebo folkem. Považovali to a samozřejmě právem za odvozeniny něčeho, co už tu dávno bylo. Mně tenkrát otevřelo oči Glastonbury 92, tam se poprvé hudba tak široce otevřela a já si říkal - zaplaťpánbu za to, protože z toho se může něco vylíhnout. Pro nás hudební publicisty asi není nic lepšího, než když člověk objeví něco nového. Je to, jak když objevíte pod stromečkem dárek, který jste si přál celá léta.

S tím, jak se mění hudba, musí se nutně měnit i výrazové prostředky používané k jejímu popsání, nemyslíte? Způsob psaní je stále volnější.

Máte pravdu. Tohle je ale na dlouhou debatu. Používají se úplně jiné výrazové prostředky, úplně jinak se staví kompozice článku. Možná právě tou roztříštěností, fragmentálností, mozaikovitostí se tak stále více podobá hudbě, což je asi v pořádku. Možná právě proto jsem se před třema, čtyřma lety rozhodl, že dám Janě ten prostor celý (pro neznalé - rubrika Trance&Dance věnovaná taneční hudbě a tvořící jakýsi časopis v časopisu, pozn. autora), ať si s ním dělá opravdu, co chce a že do toho nebudu vůbec zasahovat. Pak se stane, a tyhle okamžiky právě miluju, že někomu z taneční sféry, kterého měla Jana ještě před dvěma lety v krátkých článcích o klubovém undergroundu, věnujeme už hlavní místo mimo stránky Trance&Dance. Myslím si, že je to fajn a v pořádku.

Ještě se vrátím zpátky. Jak moc těžké bylo nastupovat do místa šéfredaktora po Jiřím Černém v roce 92?

V roce 89 když jsme časopis vymysleli, měl Jirka velikánský kredit, protože uváděl většinu demonstrací. Byl veřejně známá osoba, všichni jsme si ho vážili, a tak jsme za ním ve trojici přišli, zda by se nestal šéfredaktorem nově vznikajícího časopisu. Jirka je vynikající člověk, co se psaní týče, ale naneštěstí není na technické věci, promotion, tam se hned zkraje prosralo strašně věcí. Chtěl se pak vrátit na volnou nohu a já, protože jsem byl jeho zástupcem, jsem se logicky stal šéfredaktorem.

Myslíte, že o vás platí to, co řekl myslím Iggy Pop, když to volně parafrázuji, že v každém hudebním publicistovi je zneuznaný muzikant?

Ne, já jsem v životě na nic nehrál a ani bych nikdy nechtěl, protože nemám hudební sluch. Ale mám výborný pasivní hudební sluch. Jednou jsem o tom měl diskusi s Evou Pilarovou, když připravovala Yvonnu Přenosilovou po návratu z emigrace na koncert v Lucerně a mně se tenkrát něco nezdálo, Yvonna tam neintonovala, tak jsem to Evě Pilarové říkal. Odpověděla mi, že jsem pitomý a ať si to zkusím zazpívat sám. Ale od toho tady přece nejsem. Tímhle mindrákem tedy netrpím.

Nedávno jste byl na hudebním výletu v Hollywoodu, ze kterého jste načerpal i témata pro článek o hollywoodských klubech. Jak dlouho jste tam byl?

Asi dvacet dní. Napadlo mě až tam, že bych mohl udělat tohohle hollywoodského chodce. Byl jsem v LA už pošesté, ale vždycky kvůli nějaké akci - koncertu nebo Grammy. Tentokrát jsem ale odbyl Grammy během dvou dní a měl jsem dvanáct dní volno, tak mě napadlo tohle. Navíc to bylo v době, kdy se tam začala klubová scéna strašně renovovat a zvedat.

Je něco podobného možné i na naší klubové scéně?

Mám pocit, že ne. Ten obrovský tlak, který funguje třeba v Hollywoodu, že každý chce prorazit do věhlasnějšího klubu, protože ví, že je z něj jenom malý krok do vydavatelské společnosti, tu prostě není.

Velké vydavatelské společnosti začínají vydávat více zajímavých českých skupin, ale přesto mi to od nich leckdy přijde jako alibismus. Aby na výčitky, že nevydávají nic progresivnějšího, mohli odpovídat - ale my máme Tata Bojs nebo Vypsanou fiXu.

V tuhle chvíli bych se jich zastal, ačkoli to normálně nedělám. Myslím, že se začínají probouzet po obrovské recesi, kterou prožili. Tady najednou spadly prodeje desek v roce 95 o třicet procent, v roce 96 o čtyřicet a nejhorší to bylo v letech 97 až 98, kdy se prodávalo třicet, čtyřicet procent produkce z roku 95. Zachovali se jako tržní obchodníci, zrušili lidi, který jim byli spíš na přítěž a věnovali se jen pár jménům, co jim vydělávali peníze.

Byl ten pokles způsoben špatnou finanční situací nebo spíše tím, že se začaly objevovat vypalovačky?

Bylo to tím i tím. Tehdy také začali přicházet na hlavní místa v rádiích a podobně lidé, kterým mohlo být kolem třiceti a kteří si svá teenagerská léta prožili v osmdesátých letech. I kvůli nim tu vznikl revival českého sajrajtu z osmdesátých let, který se ukázal jako strašně úspěšný. Nevím proč, asi se na tom podepsali i hokejisté z Nagana, kteří to poslouchali v kabině a to slyšel celý národ. Myslím, že si to můžou připsat na vrub lidé z rádií a televizí, kteří neproboxovávali mladé skupiny a nedostávali je do širšího povědomí. Běžný posluchač, který nesbírá cédéčka, neposlouchá Radio 1 a má k dispozici jen síť soukromých rádií, je v téhle chvíli odsouzen do role pitomečka. To mě hodně mrzí.

Rock&Pop má na české hudební scéně docela silnou pozici, myslíte, že je možné, aby tzv. "udělal" nějakou skupinu? Tenkrát jste se snad o něco podobného pokoušeli se Sebastians na začátku devadesátých let.

Ano... Sebastians. V tu chvíli mi ale došlo, že nemůžeme fungovat jako kdysi v Anglii Melody Maker, který mimochodem zanikl. Trh s českou hudbou, která by nás zajímala a za kterou bychom se mohli postavit, je tak strašně slabý, že mi mnohem výhodnější připadá věnovat se těm kapelám plošně, pomáhat kapelám, které vydávají Indies, ale tak nějak nenápadně, nemůžeme dost dobře udělat velkou reklamní kampaň třeba na Rale, i když se nám líbí. Musíme brát trh takový, jaký je.

Rock&Pop ale působí, alespoň co se tváří na obálkách týče, velmi konzervativně. Ale zase se pak dá říci, že známé věci prodávají ty méně známé.

Přesně tak. Mám pocit, že z dvaceti procent prodává časopis obálka, ale těch dvacet procent je strašně důležitých, takže se bojím dávat na titul českou skupinu, která by se mi líbila, ale vím, že by devadesáti procentům lidí, kteří chodí kolem stánku, neřekla vůbec nic. Čtenáři se dají získávat mnoha způsoby a jeden z nich je, že si všimnou své oblíbené skupiny na obálce pro ně naprosto neznámého časopisu. Může to být úplně nepopsaný člověk, který jen někde slyšel, že bezvadný jsou Manic Street Preachers, kvůli nim si to koupí a najednou zjistí, že ho to baví. To je krásný.

Často zmiňovanou věcí je CD příloha k hudebním časopisům. Nechystáte něco podobného?

Abych byl upřímný, tak zatím ne. Když takové přílohy dělá třeba Qéčko, tak je to něco jiného, protože tomu jdou všechna vydavatelství na ruku a dají mu to i zadarmo. Výrobní náklady disku i zaletování do obálky jsou pak tak nicotné, že Qéčko může mít přílohy ob číslo. To si my dovolit nemůžeme, protože náklady jsou kolem čtyři sta tisíc a museli bychom prodávat jedno číslo aspoň za tři stovky. U Rolling Stone to bylo něco jiného, protože byli futrováni zvenčí. Chtěl jsem kdysi ve spolupráci se všemi hudebními vydavatelstvími udělat řadu asi deseti cédéček, které by vycházely ob číslo a zároveň by se staly výukovým materiálem pro hudební výchovu na základních školách. Začínalo by to blues dvacátých let přes jazz, swing až po triphop a byly by tam nejzávažnější ukázky, které by mohly v dětech utvářet hudební vkus. Příšerně vzdělaní jsou v tomhle mladí Američané, tam se to už dávno nebere generačně, považují za nedílnou část vzdělání, vědět něco o populární hudbě. Hudba je totiž nejrychleji se vyvíjející umělecká disciplína druhé poloviny dvacátého století. To tu bohužel není.

Plánujete nějaké změny v časopise v nejbližší době, personální, grafické?

Změny určitě budou veliké a včas je oznámíme. Zatím není nic definitivně rozhodnuto. Pro mě by bylo nejlepší, kdyby sem přišli nažhavený mladý lidi, který by časopis někam posunuli a já se mohl jít živit něčím důstojnějším mému věku. Tohle fakt na uživení není, člověk musí dělat ještě deset věcí vedle.

Je tu někdo, komu byste byl ochotný předat Rock&Pop?

Počítal jsem, že to jednou předám paradoxně ještě o deset let staršímu Ivanu Wunschovi (editor Rock&Popu, pozn. autora), ale on bohužel umřel, a tak se to už nemůže stát. Teď je to malinko ve hvězdách.

Co vás v poslední době udělalo v hudbě největší radost? Nějaký koncert, deska…

Radost je, když člověk objeví něco nového. Potěšila mě skupina Grandaddy s novou deskou, vlastně první vydanou u velké firmy, a vůbec mě těší všechny ty, jak my říkáme, svěženky - když se objeví něco zajímavého, přitažlivého, zvláštního, co zní jinak. Za svěženkama většinou jezdíme do Glastonbury, které mi dělá ze všeho největší radost a ze všeho nejvíc mě letos nasralo, že nebude. Naposledy nebylo v 96 a letos nebude znova, asi proto, že se na těch pastvinách pasou ty blbý britský krávy.

Díky za rozhovor.