Lze říct, že povědomí o kapele Oboroh už dávno přesáhlo hranice její domovské scény. Co se týče mě, víc než hudba utkvělo mi v hlavě označení křesťanský folkrock. Zkrátka kapela, která se nemůže rozhodnout, jestli hrát s důrazem, nebo jenom bez proudu. Svoji nerozhodnost kompenzuje citacemi žalmů a úryvků ze Starého zákona. Jako by ten nahoře to za ně snad měl rozhodnout nebo co. Jejich nové album žádné nečekané odpovědi nepřináší, i když se na něj čekalo čtyři roky.

Ve srovnání s dosavadní tvorbou je ale novinková "Ve věci probuzení" o zmíněnou duchovní rovinu ochuzena. Tedy na první poslech. Jenom pozornějšímu posluchači se totiž odkryjí jednotlivé náboženské odkazy. Ve skladbě "Padá noc" zpěvák a klávesista Roman Dostál prosí: "Pane můj, při mně stůj." V zásadě tak navazuje na to, co se od kapely podobného ražení dá očekávat.

Méně zúčastněným na mysl však vytane jedna všetečná otázka. Když vidíme, kolik utrpení, zla a beznaděje všude kolem nás bují, bobtná, rozpíná se a kvete, zaslouží si ten nahoře, aby se mu věnovalo tolik proseb a podbízení se? Pánové z Oborohu si evidentně myslejí, že ano. Snad proto s roztaženýma ruka a s nadějí v očích hledí k nebesům. Jenže tam je už dávno zatažená roleta. Je to podobné, jako když boucháte na dveře hospody po zavírací době.

"Ve věci probuzení" je "čisté" album. Možná až příliš. Korektnost a neškodnost tak dostávají hmotnou podobu. Tahle dvanáctiskladbová kolekce nikoho neurazí. Současně nevyčnívá a už vůbec neprovokuje. Prostě jenom tak plyne. Dovedu si představit, že to někomu stačí. Jenže co s albem, o kterém v konečném důsledku ani nevíte, že existuje, přestože hraje už poněkolikáté za sebou?