Virtuozita je klíčovou hodnotou klasického rocku a metalu a taky zásadním argumentem, kterým zastánci těchto žánrů stvrzují jejich význam. Ve tvorbě kytaristy Joa Satrianiho je však tento aspekt natolik dominantní, že zastiňuje případnou kritiku jeho skladatelského talentu. Obdiv k němu coby hráči je bezmezný, adorace jeho desek už tak jednoznačná není.

Výtky, že jsou Satrianiho kytarová preludia poněkud sterilní, představují poněkud ohranou argumentaci proti jeho tvorbě. "Live In Paris" je však naneštěstí legitimizuje. Album totiž prokazuje, že zde jde v prvé řadě o techniku, jak to dosvědčuje skutečnost, že skladby s evokativními názvy ("Ghosts") je nedokážou nijak zvlášť naplňovat. Satrianiho styl sice není o nic více uzavřený než kterýkoliv jiný tvrděrockový žánr, jednoznačná dominance kytar však unavuje o poznání více.

Jakási prvotní nevzrušivost tak Satrianiho žene do náručí posluchačů bažících po pohodlném poslechu. Jakkoliv propracovaná, je jeho hudba až paradoxně odsouzená k tomu být do značné míry jen jakousi důstojnou kulisou. Tvrdit, že více než pohodlí poslech Satrianiho hudby nenabízí, by sice znamenalo křivdu, "Live In Paris" je ale natolik únavná nahrávka, že je obtížné přečíst z ní jakýkoliv vývoj autorovy tvorby, a mírná ozvláštnění, která přicházejí s orientálními zvuky, to nezachrání. Vymezení se vůči Satrianiho hudbě tak i nadále zůstává více otázkou rozumu a úvah než spontánního emocionálního zasažení, jakého jako by jeho hudba ani nebyla schopná.

Na druhou stranu nelze Satrianiho obviňovat z předvádivosti - jeho skladby totiž povětšinou mají hlavu a patu a v lepším případě ("Ice 9") i nesporný drive, který stvrzuje i název "I Just Wanna Rock". Přímočařejší vyjádření rockového étosu si nelze představit, zvlášť když ho pak kytarista a tři doprovodní muzikanti naplňují, zejména pokud jde o opulentnost nahrávky. A pokud je na desce iritující exhibice, pak přichází se šestiminutovým sólem baskytaristy Stuarta Hamma.

Koncertní (a tedy průřezový) charakter audio nahrávky nedokáže po celou dobu udržovat pozornost. Satrianiho koncerty jsou totiž show postavené i na vizuálním vjemu, bez něhož skladby splývají ještě o něco více. Absencí obrazového doprovodu se navíc ztrácí Satrianiho procítěnost a spontánnost, které mohly umenšovat dojem vytýkané sterilnosti. Do značné míry pak mizí i požitek z uhrančivé virtuózní lehkosti, která z něho dělá kytarového hrdinu. Pohlcení na albu zachyceným koncertem je tak umenšeno, proti čemuž ale existuje snadná pomoc: tatáž nahrávka vyšla i jako koncertní DVD.

Životodárná živelnost skladeb je velmi proměnlivá a při jejich zaměnitelnosti nakonec zůstane jen dojem virtuózní práce a ztotožnění s názorem, že je Satriani skvělý kytarista, ale taky o poznání horší skladatel. Jeho skladby jsou totiž v prvé řadě rozeznatelné v technikách, nikoliv náladách. Okouzlení nástrojem tak jako by nenechávalo prostor pro cokoliv dalšího. Pařížský živák je tudíž v prvé řadě minimálně po stránce emocí poněkud jednostrunnou ukázkou magie elektrické kytary.