Antony Hegarty vydal se svým šestičlenným gangem, který zahrnuje mimo jiné i ex-Rasputina cellistku Juliu Kent, na konci srpna pětistopé EP "Thank You For Your Love". To obsahovalo první singl nové desky "Swanlights", bonusový song, video k "Thank You For Your Love" a předělávky Boba Dylana či Johna Lennona.

Členové Antonyho ansámblu si svým způsobem ani nedopřáli přestávku, po loňském albu "The Crying Light" túrovali po světě za doprovodu filharmonií až do února, kde turné k albu završili dvěma vyprodanými koncerty v Sydney Opera House za dech beroucího doprovodu japonského mistra tance známého jako butoh. Hostujícím tanečníkem byl Yoshito Ohno, syn zakladatele tohoto způsobu tance Kazua Ohna, který se objevil i na přebalu zmíněné poslední studiovky, která mu byla i věnována. Kazuo Ohno skonal letos v červnu ve věku 103 let a členové Antonyho projektu si v posledních dnech připravili vkusný video-tribute, za doprovodu druhého singlu z nové desky "The Spirit Was Gone".

Antonyho tvorbě vždy dominovalo mistrné piano a neobyčejný surrealistický hlas, který mu umožňuje klepavě a krémově frázovat zárodky britské angličtiny se sametovým a nadpřirozeně působícím výsledkem. Ten ostatně desku "Swanlights" i otevírá a posluchače songem "Everything Is New" možná až nemístně uzemní. Disonanci vystřídá melancholie a téměř (a pochopitelně) truchlivá vokalíza, rytmy se změní, provedení obohatí trioly a utne je (na škálu Antonyho výrazových prostředků) harmonie a již v tomto místě je nejspíše jasné, že se nejedná o standardní prodejnou desku. Někteří kritikové si tuto nahrávku náramně považují, díky hudební hodnotě i technické kvalitě ji titulují jako to nejlepší, co sebranka Antony And The Johnsons kdy vydala, a to i přes znatelný konstrukční posun. Posun k vlezlým a milým pasážím, rádoby veseleji-melancholickým a tedy zavděčení-se-vyhledávajícím, pejorativně až vlezlostem, kterým se Antony dříve více vyhýbal a dbal na mystičtějšího ducha alba.

Deska je rozbitá. Z jedné strany vysílá tónikou klasicky šťastnější nebo tesknivější impulsy (v mezích méně komplikované hudby alias rockové balady minulých desetiletí), ze strany druhé ale operuje s pořádnou dávkou autentického umění. Mezi nejosobitější kusy desky bych vybral kupříkladu titulní "Swanlights", tupě znějící song se sekvencemi pozpátku, ozvěnami či kontrastními artrockovými kytarami. Song "I'm In Love" představí Antonyho hlas v popovém ztělesnění kabaretní disonance. Nádherné orchestrální podmazy a standardní harmonické funkce vyjádří opravdovost titulu písně. Orchestrální úchylařina "Salt Silver Oxygen" některé možná jako opravdový vrchol potěší ze všeho nejvíce, přinejmenším alespoň velmi zajímavým tématem.

Antony And The Johnsons - Salt Silver Oxygen

Očekávaný song "Flétta" byl očekávaným hlavně proto, že v něm hostuje persóna nejedné hudební sféry, Islanďanka Björk. Ta Antonymu vrátila hostování z její dosud poslední studiovky z roku 2007 "Volta" (ano, i to se stává, je v recenzi chybně titulován jako "Antony Hagerty"). Antony Hegarty přispěl do dvou kusů pod režií Björk - do singlu "Dull Flame Of Desire" a finálového "My Juvenile". "Flétta", pod palcem Antonyho nabízí sterilní skladbu s hlubokým duchem v islandštině a dvěma ryzími, divnými a přesto nádhernými hlasy ve velmi originálním, zajímavém a (pro některé i) nudném duetu.

"Swanlights" má ambice nabídnout mnoho, existují však pohledy, které se budou různit. Někomu přijdou nahrávka a stočtyřiačtyřicetistránková kniha s Antonyho uměním (poezií, fotografiemi, malbami,...) málo, najdou se ale i tací, co tento kolosální artefakt a povedenou studiovku budou milovat. Deska jako taková je po všech stranách hodnotná. Technicky vkusně dozdobená, vyvážená a díky melodickým i rytmickým protipólům velmi pestrá, zůstane však věcí názoru, přikloníte-li se k ní raději než k Antonyho ryzí klasice v podobě "I Am A Bird Now".

Antony And The Johnsons - Flétta (s Björk)