Hned na začátku to řekněme takto: "Trans-Continental Hustle", páté album Gogol Bordello, devítičlenného ansámblu v čele se šíleným zpěvákem a kytaristou Eugenem Hützem, je velmi dobré, ale není skvělé. Kupodivu (vzhledem k pestrým a divokým inspiračním zdrojům kapely) působí celistvě při poslechu celého alba, ale hůře než v minulosti bychom vybrali skladby na první poslech vyčnívající jako nezpochybnitelné hity.

Proklamované okořenění už tak pikantních písničkových směsí Gogol Bordello o brazilskou muziku se tu děje jen jemně a v náznacích (třeba v "Raise The Knowledge" je to naprosto dokonalé), neznamená to, že byste se měli začít cítit jako na Copacabaně. Pořád je to především odvázaný punkový kabaret (i když o špetku méně než v minulosti) pumpující do cikánské krve kyslík z hudby bezmála celého světa.

Na koncertech to asi tak nebude poznat, přesto je "Trans-Continental Hustle" trochu menší divočina, než tomu bývalo na minulých deskách kapely. Možná to byl záměr: o co méně je zde vybuchující energie, o to jsou písně melodičtější. Méně řevu a více zpívání, méně skákání ve zpoceném davu ("Immigraniada", "My Companjera") a více tance a pohupování na chytlavé refrény ("Sun On My Side", "Last One Goes The Hope"). Ale najdeme tu taky pomalu gradovanou baladu ("When Universes Collide") i hardrockovou pecku ("Break The Spell").

Při refrénu závěrečné titulní písně "Trans-Continental Hustle" si člověk uvědomí, jak je to těžké poslouchat Gogol Bordello vsedě nebo vleže. To se v klidu ani nedá. Tahle kapela je samozřejmě nejlepší na pódiu a zachytit její energii do drážek je nesmírně náročné. Slyšet písničky z tohohle alba na koncertě, jistě bylo by hodnocení o něco vyšší.