Píše se rok 2053 a hudba, jak jsme ji znali z počátku století, zanikla. Hudební průmysl samou nenažraností zlikvidoval sám sebe a stal se bezzubým prostředkem novodobého invazivního showbusinessu a marketingu. Většina tehdejších hvězd, těch rozumnějších, vyklidila pole. Populární hudební žánry v nekontrolovatelném úpadku splynuly v jeden neforemný chrchel, jehož aktéři se dnes pod cenou prodávají v televizních seriálech nebo reklamách na parfémy.

Underground a klubová scéna nedokázaly zvládnout nápor těch, kterým se to "nahoře" znechutilo a celá tato scéna se záhadně zacyklila sama do sebe a bezradně skončila na pokraji vyhubení. Výrazy jako metal, hardcore, crossover a další znějí dnes čerstvým teenagerům stejně cize jako kdysi slovenština jejich rodičům. Elektrickou kytaru spatříte maximálně v nějaké zastrčené galerii, z hudebních klubů zmizely mixážní pulty, kabely a nedopalky jointů. V některých byste přes husté pavučiny neviděli na pódium, ostatní slouží coby galerie současného moderního umění, tedy takového, které má problém chápat i sám autor.

Kdesi v pražských Holešovicích se však chystá něco ojedinělého, něco zcela výjimečného. Hudba! Klubová hudba! Hudba taková, která už existuje pouze v podobě poškrábaných kompaktních disků a zastaralých paměťových karet v krabičkách na mýdlo, tedy digitálních fotoaparátů, kterými se kdysi na koncertech pořizovaly audiovizuální záznamy.

Vítejte ve starém světě! Lepší místo si temní postmetaloví FDK snad ani vybrat nemohli. Kosmický prostor klubu Cross zůstal v nezměněné podobě až dodnes, a návštěvníci tak mohou s úsměvem sledovat, jak si generace před nimi představovala nadčasový interiér. Na každý pád vytváří produkci FDK zcela ideální atmosféru. Pětice nejprve nechává vzpomenout na někdejší slávu již zmíněných cédéček. Respektive to měla v úmyslu, ale s jejich požadavky na tisk kdysi moderního digipacku si žádná moderní tiskárna nedokázala poradit a na jejich novinku "Earthlinked" si tak milovníci let minulých budou muset počkat.

FDK jsou jedni z mála, kteří nezapomněli. Nezapomněli na staré postupy, na sílu a energii ani na hluboké emotivní sdělení. Několik desítek pamětníků se v tranzu oddává temným a hutným kytarovým plochám, aby pak s úlevou mohli prožívat chvíle postrockové rozvláčnosti. Pětice na pódiu prožívá totéž, vlastně se zdá, že ani nehrají pro lidi, jako by byli uzavřeni ve svém vlastním světě a pocitech. Svým způsobem jde vlastně o vážnou hudbu, s kytarami místo houslí...

Naprostá absence komunikace zbavuje představení zbytků všednosti a posouvá pomyslným ukazatelem autentičnosti do červených čísel. Zpěvák Babb dává tu a tam vzpomenout na svůj hrdelní řev a sugestivní kompozice skladeb strhává i ty, kteří sem zabrousili spíše náhodou. Je to osvobozující, upřímné a a hlavně opravdové. Hudba ve svém nejexpresivnějším významu. Taková, jaká neuměla před čtyřiceti lety být.