Anjulie, křehká a tajemná Anjulie. Alespoň tak působí z fotografií. A když se zaposloucháte do jejích skladeb, jenom se v tomto soudu utvrdíte. Tempem nikdy nepřekročí nejakčnější díl telenovely. Zvolna se pohupuje na žánrovém moři vyklidněného popu s příměsí soulu a r'n'b. Patří mezi ty zpěvačky, které dokážou navodit stejný stav jako valium. Kdyby chtěla, byl by její hlas strojem na svádění, ale na debutovém albu se k tomu moc nemá. Zatím si spíše jenom značkuje teritorium. Naznačuje, nekoná. Bohužel jí chybí snadno identifikovatelné fluidum, a tak ve svém vokálním snažení patří spíše k průměru.

Otírá se o nu-soul ("Boom"), snaží se čarovat v tak dospěle znějícím popu ("Some Dumb Girl"), až je to k smíchu, umí zabít hitovou písničku ("Addicted2Me"), z pokusu o erotické dusno vytvoří sterilizovaný cajdák ("Fatal Attraction") a nejnadějnější hudební základ pohřbí svým hlasovým únavovým syndromem ("The Heat"). Od osmého kousku už buď neudržíte pozornost, nebo jste v té době někde v polovině svého snu. Chybí tomu zkrátka šťáva, což není myšleno v narážce na tempo celého alba. Anjulie sice lze považovat za vcelku obstojnou skladatelku, ale ve zpěvu se jí prozatím nedostává toho správného výrazu, který by její vlastní melodie prodal.

Písničkám z desky se především dařilo jako doplňku pro nenáročná televizní a filmová dílka. Je to pochopitelné. Nejsou ničím jiným, než pěknou zvukovou kulisou pro pěkné záběry. Prázdnotou odpovídající obsahu. Anjulie potřebuje profesně dospět a najít si k sobě o něco zajímavějšího producenta, než je Jon Levine nebo držitel Grammy John Burk. Jejich starosvětský hudební pohled může zabrat u tak o dvě generace starších stars, ale pro čerstvě objevený autorský objev je zabijákem. S debutem se Anjulie zařadila do stáda. Teď jenom, aby se z něho dostala dříve, než ji udupe.