Můžou za to beaty. A Orbitova znovunalezená fascinace vyčpělými tranceovými basy. Zatímco "Pieces In A Modern Style" byla citlivým ambientním uchopením velkých kusů velkých skladatelů (za všechny třeba "L'Inverno" Antonia Vivaldiho nebo veleúspěšné "Adagio For Strings" z pera Samuela Barbera), kterou William Orbit vkusně zkombinoval s charakteristickou zvukovou bankou, kterou o jedenáct let později vybrousil k dokonalosti na autorském albu "Hello Waveforms", tady je něco divně.

Divně, protože bez tvaru. Orbit se tentokrát drží jakoby víc zkrátka - mnohdy hledá takové zvuky, které maximálně připomínají klasický orchestr, mnohdy mu to ale ne(vy)jde. Porporovo "Alto Giove" zní, jako by vypadlo z anonymních či bezvýznamných kolekcí z benzínek předělávajících díla Vangelisova či Jarrého, "Peer Gynt" Edvarda Griega je, s prominutím, špatným vtipem ve 3/4 taktu naroubovaným na špatný 4/4 rytmus (jakože WTF?). A to ještě nehodnotíme de luxe edici, kde jsou krom děsivých remixů ještě takové skoro-až-nehoráznosti (ve smyslu provedení) jako Bachova "Prelude" nebo Bizetova "Carmen".

Povedlo se naopak "Anioso" Johanna Sebastiana Bacha, které navazuje na první Orbitovy "Kousky", krásku můžou mnozí spatřit i za zdánlivě nenápadnou "Paradisum" Gabriela Faureho. Poslední kategorií jsou pak kusy podivně zvláštní. Můžou urazit, nemusejí, asi nenadchnou, i když někoho třeba můžou, zpravidla ale jen nudí. Tam patří třeba "Lark" nebo "Sonnambula".

"Pieces In A Modern Style 2" jako druhý pokus vzdát hold velikánům klasické hudby tentokrát nevyšel. Podivný nepochopitelný a neuchopitelný autorův koncept v kombinaci s (co si budeme povídat) nevýraznými předlohami z alba dělá necudné prznění, které ocení asi skutečně jen málokdo.