I přes velmi pozitivní kritiky jejího debutového alba se z Martiny Trchové žádná velká hvězda nestala. Ono se to ale ani moc čekat nedalo. Přece jen písničkářky u nás, na rozdíl od mužských kolegů, na růžích ustláno nemají a pak taky její hudba nespadá zrovna do kolonky komerční. Nicméně kdyby toto bylo určujícím kritériem pro úspěch, zřejmě by s novou deskou "Takhle ve mně vyjou vlci" měla šanci ještě menší.

Pět let starý debut byl totiž díky lidem z Neřež hodně harmonický, postavený na melodické lince a tak nějak se komíhal mezi nejrůznějšími žánry. Jenže po něm Martina Trchová opustila jak duo Vřešťál - Sázavský, tak i Jana-Matěje Raka a dala se dohromady s dvojicí mladých muzikantů. Tím prvním je kytarista Patrik Henel a tím druhým Radek Henel se svým kontrabasem. Všechny tyto změny zřejmě zapříčinily, že Vlci jsou oproti "Čerstvě natřeno" daleko alternativnější.

Jako by se Martina Trchová vrátila ještě před debut. Zatímco na něm byla většina překvapena, že je natočený převážně s plnohodnotnou kapelou, pak její druhá deska je naopak překvapení v tom, že zde tento koncept opustila a celou ji natočila akusticky. Už taky není tolik žánrově rozmáchnutá. Pohybuje se někde na pomezí folku a jazzu a jen zcela výjimečně zabrousí jinam. To ale vůbec nevadí, protože o nejrůznější chutě desky se tentokrát postarali muzikanti. Kytary společně s basou tvoří jakýsi základ, který zůstává místy osamocený, ale jinak je do něj přmícháno něco dalšího - ať už příčná flétna, nebo vokály Karolíny Skalníkové, či další nástroje, trubkou počínaje a hojně využitými bicími konče.

V tomto světle je pak velká škoda, že "Takhle ve mně vyjou vlci" má jeden dosti podstatný problém.V hudbě jako takové. Při "Čerstvě natřeno" člověk hltal každý takt, každou sloku a neustále v ní objevoval nové a nové věci. Svojí hudební stránkou se dotýkala dokonalosti. V případě novinky toto ale neplatí. Poslouchal jsem ji opravdu pozorně a hodněkrát, ale stejně jsem se nezbavil dojmu, že ne nevýznamná část melodií je taková nijaká až dietní. Jako by jim chyběl nápad a sklouzávaly skoro až ke křeči, kdy má člověk pocit, že si s ní autor nevěděl rady. Jsou sice výborně instrumentálně zahrané, ale melodii bez jiskry nezachrání ani výborné basové instrumentace a bohužel ani skvělé a originální texty. Je tu sice ještě pořád dost písniček, které se mohou rovnat těm z "Čerstvě natřeno", ale ta druhá, méně povedená část zanechává, bohužel, určitou pachuť. Ale třeba je to to, co definujeme slovem alternativa, a třeba to byl záměr.

I přes předchozí odstavec stojí za to si Martinu Trchovou a její Vyjící vlky pustit. Pořád totiž zůstává jednou z nejlepších českých písničkářek a její texty, folk-jazzové rozhlížení i třeba již zmíněné instrumentální podání mají hodně do sebe. Má jen tu smůlu, že si svým prvním albem nasadila laťku tak vysoko. Teď dráždí vlky, a jak to celé dopadne, se dozvíme patrně až na dalším albu.