Oslavy, obřady, rituály. Folkové prázdniny slavily letos pětadvacet let existence. Kdo ale čekal nákladné ohňostroje, pompézní průvody nebo alespoň nějaké ultra mega známé jméno v line-upu, mohl být zklamán. Na druhou stranu, kdo čekal kvalitní a neotřelou porci hudby a hromadu zážitků, mohl z Náměště odjíždět spokojen. Jubilejní ročník Folkovek se zkrátka nesl, až na pár drobných specialitek, ve stejném (stejně příjemném) duchu jako čtyřiadvacet ročníků předchozích. Ve znamení klidu, rodinné atmosféry, tradice a pohody.

Tomu všemu z velké části napomáhá magické prostředí, ve kterém se přehlídka odehrává, tedy nádvoří krásného renesančního zámku a k němu přilehlý park. V případě nepříznivého počasí pak ještě jízdárna. Nepříznivého počasí (a tedy jízdárny) se tentokrát návštěvníkům dostávalo nezvykle vydatně, výkony jednotlivých účinkujících nakonec ale dobrý pocit navodily. V jízdárně se totiž paradoxně po několik let konají ty nejlepší koncerty z celého ročníku. Jakoby počasí navzdory.

I letos tomu tak bylo. O jeden z vrcholů Folkových prázdnin 2010 se postarala charismatická Španělka Mercedes Peón. Písně, které oslavují galicijské tradice nebo které na ně navazují, díky kombinaci jejího silného hlasu a elektroniky (vystačila si sama, jen s drum kitem a hrstkou netradičních nástrojů typu dudy, sólový činel nebo kravský zvon, které střídala) jednu část publika dostaly do varu, jinou ale přiměly k trošku ostudnému exodu, který je bohužel v jízdárně tak nějak víc vidět.

Hodně je ale vidět i tancování a křepčení, to když se koncerty přesunou do zámeckého parku. A tak to má být, protože umělcům na pódiu se tak dostává okamžité zpětné vazby. Své by o tom po letošku mohli vyprávět newyorští úderníci z bluesového šramlu Hazmat Modine (kteří se mimochodem o podobný vrchol jako Mercedes postarali před třemi lety právě v jízdárně) nebo čarodějky a čaroděj z ukrajinské čtveřice Dakha Brakha (čti dachabracha), která rozpohybovala mnohé končetiny vířivými rytmy bubnů a charakteristickou východem zavánějící technikou zpěvu.

Chválu bylo možné slyšet také směrem ke Kolumbijcům Cimarrón, kteří se do Česka kvůli problémům s vízy málem nedostali, nebo směrem k hudebně-tanečnímu představení Třikrát je člověk, které spolupřipravil Hradišťan a které celý festival zahajovalo.

A kdo se zrovna v nějakou chvíli během osmi folkovkových dnů nudil, pro toho byla připravena celá řada doprovodných aktivit. Ať už to bylo Hnízdo múz čítající desítky dílen a workshopů od rukodělných přes hudební a taneční až po animátorské či fotografické, nebo open scéna nabízející koncerty kapel, které se na hlavní pódium večerního line-upu zatím nevejdou.

Folkovými prázdninami žije doslova celé město. Za dobu své existence si vybudovaly specifické postavení mezi českými festivaly. Line-up, pravda, nezáří hvězdnými jmény, která prodávají, a poslední dobou se v něm objevují některá jiná jména až příliš pravidelně (například Jablkoň, Hradišťan nebo některý z projektů Joanny Slowinské). Vadit můžou také dlouhé prodlevy mezi koncerty způsobené přítomností jediné stage (byť se přestávky snaží ozvláštnit takzvaná Oranžová scéna). To nemusí vonět každému. Ti, kteří do Náměště jezdí, už ale zpravidla vědí, do čeho jdou, co můžou čekat a jak na to. Málokdy tedy odjíždějí zklamaní nebo dokonce naštvaní.

Počasí nepočasí, letošní Folkovky své jubileum oslavily s grácií a pokorou. Uzavřel pětadvacátý ročník jednu kapitolu? Nabírá dech pro razantní změny ročníku šestadvacátého? Asi ne. A je to tak dobře? Nebo špatně? Nechť odpoví laskavý čtenář...