Nahrát veleúspěšný debut je dnes celkem běžné. Udělat vynikající druhou desku je spíše výjimka. Ke dvěma vynikajícím albům ale přidat ještě třetí, u kterého nevíte, jestli ho dát na úplný vrchol, nebo trochu níže, je čistý archaismus. Arcade Fire toto zvládají s přehledem.
Neuplynula příliš dlouhá doba od chvíle, kdy jsme si u "Congratulations" od
MGMT kladli otázky, zda v dnešní zrychlené době mají koncepční desky stále ještě smysl. Koncepce samotná může fungovat jako omluvenka za nedostatečnou
hitovost. Koncepční alba nejsou na jeden poslech, jejich síla se dostaví až po několikátém poslechu. Hnidopichové se pak se zdviženým prstem tážou, jestli se skutečně dostavuje síla alba, nebo jen placebo efekt dokonalosti.
Arcade Fire svoji koncepci příběhů z předměstí dovedli do bodu, ve kterém do sebe všechny složky spletence zapadají. Od bookletu po texty jednotlivých songů. Ve svém autě vás vozí po místě, kde vyrůstali a kam se teď, o několik let starší vracejí. Z pozice dospělejších a
moudřejších vzpomínají a komentují. "The Suburbs" je stará pohlednice vyhrabaná ze šuplíku osobních věcí, hned vedle krabičky s prvním vytrženým zubem. Pohlednice, na kterou je nazíráno novým úhlem a s lehkým odstupem.
Ruku na srdce - vy jste čekali, že zvukově nahrají další "Funeral"? Třetí deska kanadských
Arcade Fire je více amerikanizovaná a kdekdo v souvislosti s ní zmiňuje
Bruce Springsteena nebo nejlepší období
R.E.M. (co si ale budeme nalhávat, jejich obdivovatel Bowie je zde cítit také). Zvukově se lehounce pokrčili, aby nad vším držela dohled kytara. Snad jen v "Rococo" se vzpomene na debut, kde byly pečlivě připravené smyčcové aranže jednou z dominant. Většina z celkových šestnácti písní postrádá výrazný vrchol nebo bombastický zvrat, spíše tak pomalu plynou a vše podstatné se odehraje uvnitř nich. Oproti pompéznosti "Neon Bible" působí "The Suburbs" přízemněji.
Arcade Fire postupně odstraňují slupky pochybnosti, aby se vám dostali až na dřeň. "The Suburbs" je jejich nejpopovější album a skupina samotná jím definitivně zpečetila svůj výšlap mezi ty opravdu velké kapely.
Album začíná i končí skladbou "The Suburbs". Zatímco při příjezdu znějí jako staří kamarádi, co mají spoustu historek z mládí, které vám chtějí říct, při odjezdu jen smutně konstatují, že
"If I could have it back, all the time that we waste, I'd only waste it again, If I could have it back, you know I would love to waste it again, waste it again and again and again, well, I've got to ask"
A i když refrén je textově stejný, pocitově je zcela zbaven jakéhokoliv odhodlání a rychlosti v něm řadí jen smutek a částečná zoufalost.
Arcade Fire nahráli své nejdelší album a se šestnácti tracky a stopáží lehce přes hodinu jen doplňují konstrukt epičnosti, kterým "The Suburbs" - jako celek - bezpochyby je. Která deska byla naposled vydávána s osmi různými covery? Když se podíváte na oficiální stránky kapely, při najetí kurzoru myši na obrázek coveru vám tam rychle přeběhne sedm zbývajících. Vypadá to jako takové rychlé otočení se v prostředí, ze kterého vám
Arcade Fire posílají posmutnělé příběhy. Smíření se smrtí ("Funeral") a definitivností ("Neon Bible").
Kromě již zmíněné titulní písně jsou na albu ještě dvě písně, které jsou zdvojené. "High Light" a "Sprawl". Druhá část rozvíjí první, a přitom diametrálně obrací náladu. Například "Sprawl I" vypráví v duchu pesimistické nenávratnosti o činech, které člověku ovlivní zbytek života. "Sprawl II" naproti těmto poznatkům staví v
abba-popovém blíštidle události do optimističtější roviny. Ostatně, užívání stejných názvů songů, jen s jinými dodatky už
Arcade Fire předvedli na albu "Funeral". Je zajímavé, že tehdy se zmnožovalo slovo
neighborhood, k jehož významu se na své novince vracejí. Tehdy vyprávěli o smutku coby mladíci, nyní se na místo činu vracejí o poznání vyzrálejší (tohle slovo si zde přeberte, jak chcete - vždycky bude fungovat tak, jak je napsané).
I přesto, že mě z počátku zaskočili rychlejší písně - a třeba singlovou "Month Of May" pořád ne a ne úplně vstřebat -, je "The Suburbs" prostě skvělé album, které bude do análů hudebního dědictví vepsáno tučnějším písmem. Jestli je v roce 2004 chodili do šatny
U2 plácat po ramenou, teď si s nimi regulérně mohou podat ruce, protože to jsou právě
Arcade Fire, kdo se může stát další skutečně velkou kapelou. Na rozdíl od
Coldplay tento krok udělali a) dříve a za b) tak, aby neztratili své skalní fanoušky. Jak by řekli kluci z
MGMT:
Congratulations!