Mudvayne hráli v okruhu moderně metalových amerických kapel přelomu milénia vždy druhou ligu, se svou čtvrtou deskou "The New Game" pak sestoupili rovnou do divize. Proto se až nechce věřit, že aktuální album vznikalo ve stejnou dobu. Četné skladby na něm zachycené se totiž netopí v unylosti jako minule a některé z nich mají vnitřní náboj, ba dramatický vývoj.

Melodické pasáže, které si dostatečně rozumí s těmi obhroublými, mají svou nespornou přitažlivost. Ta však není dále rozvíjena a přes zřetelnou zlobu na nich zachycenou nakonec desku ovládne nevýraznost, jaká je koneckonců pro přežívající kapely severoamerického alternativního metalu (či nu-metalu, chcete-li) nebezpečně příznačná. Ačkoliv lze desce přiznat dílčí klady (posílená melodika, nepřepálená, a tudíž dostatečně věrohodná agresivita), nic z nich ji neučiní výjimečně přitažlivou, neřku-li vybočující z tvrdého mainstreamu.

Mudvayne totiž jakoby se báli opravdu originálního tvaru písní, a tak okolo jakéhokoliv pokroku jen nesměle krouží a nadále se hlavně spokojují s již odzkoušeným. Dynamiku skladeb z první třetiny alba zatluče do země "Heard It All Before", jejíž nevynalézavá, hardcorem načichlá hutnost kontrastuje s nesmyslným zvonivým kytarovým sólem - toliko důkaz, jak moc a jak zbytečně se kapela spoléhá na prověřené metalové konstanty. Čím méně si takovéto sousedící pasáže rozumí, tím více působí písničky Mudvayne jako nepříliš zručně vysoustružené věšáky na nepříliš bystré texty. Ve zbylých, lepších případech se však kapele daří obstojně spojit tvrdost s chytlavostí, aniž by to znělo příliš nuceně, respektive sentimentálně.

Celková nasranost, v níž se snoubí agrese se špetkou elegance, budí mírně dětinský dojem a Mudvayne i nadále působí ze všeho nejvíce jako zkušení gauneři promlouvající k životem neotřískaným tichošlápkům. Je v tom dost agresivity, ale jen málo odvahy.

"V mládí chodíme se zdviženým prostředníkem neustále, ve stáří víme, co nás k tomu vede," tvrdil v rozhovoru pro americký časopis Revolver zpěvák Chad Gray, jehož hlas činí kapelu přece jen dostatečně rozpoznatelnou. Problémem Mudvayne nicméně je, že z jejich mávání zdviženým prostředníkem nepoznáme, zda tak činí z mladické revolty, či odstupu moudrých. Jejich agresivní i melodicky konejšivé skladby tak sice osloví cílovou skupinu, ale zásadnější stopu ani tentokrát nezanechají.