Čtvrtek

V minulých dvou letech byly zahajovací koncerty Colours Of Ostrava klidnější a vsedě, letos dramaturgie festivalu vsadila na temperamentnější rozjezd. Po slavnostním přípitku to rozbalili The Gypsy Queens And Kings, nekorunovaní (a někteří dokonce i korunovaní) vládci cikánské hudby. Byla to velmi dobrá volba na rozehřátí publika (i když používat slovo "rozehřátí" v tom parném horku je poněkud na hlavu). Další novinkou Colours je druhá lávka přes Ostravici, tribuny k sezení na některých scénách, Park Stage místo dosavadního stanu a hlavně - hlavně New York City Stage! Krásná scéna vytvořená v pavilonu A výstaviště na Černé louce hostila umělce spjaté s New Yorkem, a jak se ukázalo, byl to vynikající nápad.

Jako první se na pódiu s velkými neónovými písmeny NYC představil José James, chlapík s velkým feelingem; a opravdu jste snadno mohli podlehnout iluzi, že jste na koncertě ve městě, které nikdy nespí. José nám zpíval lahodným hlasem soul jemně říznutý hip hopem a jazzem, a pokud se vám navíc podařilo ukořistit místo u stolečku na vyvýšeném patře u baru, byla iluze dokonalá.

Z úplně jiného soudku pak bylo vystoupení české trojice Sunflower Caravan (jejich věrní v prvních řadách neomylně zvládali texty, jež kapela přidává do svého písňového portfolia k instrumentálkám). Znělo to jako Keane smíchaní s Hendrixem! Trochu zklamání ovšem mohlo přinést vystoupení korejského bubenického spolku Dulsori, obzvláště pro diváka, co viděl nedávnou ostravskou show japonského Yamata. Dulsori v žádném případě nebyli špatní, ale asi se čekalo více.

Pátek

Páteční program kromě jiného nabídl famózní vystoupení australské kapely Dubmarine, na své si přišli i milovníci kytar u precizního koncertu Porcupine Tree a srdce posluchačů na newyorské scéně si získala Tonya Graves. Dubmarine jsou typickou ukázkou objevů, co se dějí na Colours každý rok - jen málokdo jde na tato zcela neznámá jména s přesnou představou toho, co může čekat. A pak odchází nadšený z energického představení, kde se mísila spousta hudebních stylů a do tance vás vybízela dvojice neúnavných zpěváků - on i ona skvěle navázali kontakt s publikem a vyhecovali ho k takřka sportovnímu tanečnímu výkonu.

Tonya Graves, drobná černoška ze státu New York, jež po patnácti letech v Česku uvádí své písně roztomilou češtinou, opět ukázala, jaký se v ní skrývá ohromný hlas a cit. Vynikající vystoupení! Do hlavy se derou jména jako Aretha Franklin či Annie Lennox. Tonya měla navíc skvělou kapelu, takže si klidně mohla střihnout (po svém!) i něco od Massive Attack a Jimiho Hendrixe. Ukázky z připravované sólové desky zněly slibně, máme se na co těšit.

Porcupine Tree byly jednou z mála kapel z dlouhého seznamu účinkujících na Colours, která je už jasně dopředu určena především milovníkům kytar a vynikajících rockových instrumentálních výkonů. Fanoušci Pink Floyd, Dream Theater, King Crimson se museli tetelit blahem. Rozsáhlé kytarové plochy byly ve vítaném kontrastu s divokými rytmy world music, pro Colours tolik typickými. Tohle byl rock na té nejvyšší úrovni, Wilsonova kytara ostře protínala tmu (mimochodem, ten chlap se kvůli dlouhé ofině fakt blbě fotí) a kapela unášela posluchače někam do hvězdné noci. Mraky přišly až v sobotu a přinesly s sebou ukrutnou bouři.

Pátek, jak ho viděl Dan Hájek:

Tropické dusno, stékající krůpěje potu po celém těle, tak vypadal můj vstup na Kostelní scénu, kde bylo beznadějně narváno na Moru Karbasi. Její sehraná kapela a bezprostřední vystupování samotné hlavní aktérky způsobilo určité magické spojení, které před lety na Colours vytvořila třeba i Mariza. Dávné sefardské příběhy o lásce a smutku dostaly novou tvář, plnou emocionálních prožitků, ty Mora umocňovala tancem a hlavně svým vynikajícím hlasovým rozsahem. U mnoha starodávných písní přidala i překlad, vysvětlení textu a svůj osobní příběh. Krásné, vřelé a zároveň dech beroucí. V závěru se nechalo publikum snadno vyburcovat a odměnilo ji dvěma standing ovations, a to zaslouženě. Během vystoupení Duende se spustil příjemný letní deštík, který k jazzově zabarvené tvorbě této party zcela pasoval. Byla to tak trochu kulisa, jež nikomu nevadila a nechala v každém vroucně bublat jejich hudební pel mel s přesahem do world music. Byla to téměř duhová hra nálad, které pomalu, ale jistě klimbaly tělem, chyběla už jen houpací síť.

Angličtí Acoustic Ladyland mě však zaručeně probrali. Punk říznutý jazzovým feelingem; saxofon Petea Warehama byl totiž neskutečnou grácií. Pete často zvuk svého nástroje moduloval, zkresloval a v rytmické mašinérii to šlapalo - neobvyklá moderna a spojnice k další partičce: tou byli Dubmarine z Brisbane. Jakmile na scénu vkročil leader D-Kaz Man, spustila se mela stylů a taneční energie nebrala konce. Neskutečná spontánnost a skvěle naučená čeština "velitelky" Cat byla odzbrojující a když zavelela: "A teď trochu zapaříme, ne?" (s krásným "ř"!), nezbylo nic jiného než rozkaz prostě splnit. Onomu spojení reggae, dancehallu, dubu a elektroniky nebylo tolik složité podlehnout, nebylo těžké nechat se unést a vyvádět skopičinky, kdykoliv Cat vytáhla videokameru. Tento ansámbl bavil, byla to řízená střela, kterou rozjařené publikum nechtělo pustit z pódia.

Stejná zvuková mela jela i během hodinky s finskými Alamaailman Vasarat. Ti zahodili všechny kytary a pomocí rozličných foukacích nástrojů, bicích a dvojice elektrifikovaných cell vytvářeli etnicky zabarvený brass punk. Škoda jen že tyto ztřeštěné chlapíky jsem po většinu času sledoval jen ve frontě, čekaje na lahodný pivní mok (obsluha v těchto stáncích byla poraženými tohoto dne). Scéna OKD Czech záhy praskala ve švech, což se asi při domácích Charlie Straight dalo i čekat. Odměnou byl skvělý (jako vždy) koncert s novými skladbami, ale i osvědčenými hitovkami, během kterých se často ozýval sborový zpěv (prověřená "Your House" nebo "Bathroom Song"). Albert si to evidentně užíval, rozezpívával publikum a dělal opičky jako malý kluk. Dokonce se nechal díky sázce v přídavku "Shall We Have A Baby" zlomit a užil si stage diving, kdy jej fans donesli téměř ke zvukaři, no nešli byste do toho taky?

Energetická kontrolka začala povážlivě blikat, bylo na čase drobet ubrat. Hned vedle ale začali hrát The Proclaimers, jejichž klasické vypalováky působily jako balzám. Identická dvojčata Graig a Charlie Reidovi sypala hit za hitem, došlo na Shreka ("I'm On My Way") a bylo zábavné sledovat, kolik vlivů tato skupina do sebe vstřebala. Květinová éra ožívala, sem tam drobet náznaků country, a když se rozezněla zaručená tutovka "I'm Gonna Be (500 Miles)", prales rukou šel nahoru. Oba pánové se svým doprovodem mohli spokojeně přihodit přídavek a několikrát zopakovat vřelé Děkuji. Fajn tečka pátečního večera, letošní Barvy mají před sebou ale ještě dva našlapané dny...