Asi většina fanoušků country potažmo Pavla Bobka už ví, že toto album je takovým jeho splněným snem. Najdete na něm jen coververze písniček Johnnyho Cashe, ale co je hlavní, celé se natáčelo ve studiu Quad v Nashvillu s předními americkými i českými muzikanty. Díky tomu můžete vedle členů Druhé trávy slyšet kontrabas bratra Alison Krauss Victora Krausse, kytarové party Guthrieho Trappa a Stevea Walshe nebo bicí Jerryho Roe. Tedy muzikantů, kteří si v minulosti zahráli s lidmi jako Garth Brooks, Travis Tritt, Alison Krauss, Norah Jones nebo Michelle Branch. Přesto ale nejdůležitějším muzikantem, kterého na desce uslyšíte, je dlouholetý kontrabasista Johnnyho Cashe Dave Roe, který "muže v černém" doprovázel v posledních letech kariéry.

Samozřejmě ani takovéto osazenstvo nemusí být zárukou úspěchu, ale v případě "Víc nehledám..." vše zafungovalo dle očekávání, která tato sestava přinášela. Instrumentální složka je, troufnu si říct, na světové úrovni. Ovšem nečekejte nějakou velkorysou muzikantskou exhibici. Vše je podřízené jednomu jedinému - Pavlu Bobkovi.

Vždy když poslouchám jeho zpěv, mám stejné pocity jako u Marie Rottrové. V každém tónu je cítit neuvěřitelná porce lidskosti, nadhledu, nonšalance i grácie a je úplně jedno, že každý zpívá jiný žánr. Producent Luboš Malina toto samozřejmě respektoval a velmi citlivě zvolil nejen styl ale i intenzitu hudebního doprovodu.

Pro Pavla Bobka nejsou Cashovy písničky ničím novým, rozhodně z jeho repertoáru nečerpá poprvé. Za ta léta k nim má hodně blízko a tak nějak s nimi srostl. Působí v nich naprosto přirozeně, a přitom se ani v nejmenším nesnaží stylizovat do role muže v černém, zůstává sám sebou a drží svůj nenapodobitelný styl, který je Cashově dynamice na hony vzdálený. Výběr písniček se snad až na jednu věc velmi povedl. Vedle těch největších hitů jako "Walk The Line" nebo "Sunday Morning Coming Down" tu najdete i méně známé písničky. Tou jedinou věcí, která mi na CD moc nesedí, je "Nenos kolty do města", v originále "Don't Take Your Guns To Town". Její jednoduchost se tu bohužel potkala se zpěvností Bobkova projevu.

Tahle deska má jeden jediný, ale poměrně podstatný problém. Tím je účast Roberta Křesťana a Pavlíny Jíšové v roli zpěváků. Nemám nic proti oběma, ale k Pavlu Bobkovi se v některých písničkách nehodí. Nejmarkantnější je to u Křesťana, který svým hrubým hlasem jakoby drtil Bobkův projev. Pokud se tedy nejedná o "Desperáta", kde ještě společně s Wabim Daňkem a Michalem Leichtem zpívají každý jednu sloku. Jakmile ale zpívají spolu, tahá to za uši - někdy víc, někdy míň. Bohužel nejvíce to odneslo notorické "Nedělní ráno", které ztratilo snad všechno dobré. U Pavlíny Jíšové to není tak zlé, ale jako by jí chyběla určitá lehkost a vřelost. V roli doprovodné zpěvačky je vše v naprosté pohodě, ale když společně spustí českou verzi "Ain't No Babe", říkáte si, že tady si měl s Bobkem zazpívat určitě někdo jiný.

Těch několik chyb a přehmatů, které "Víc nehledám..." má, je bohužel o to výraznějších, že se nacházejí na jinak perfektní nahrávce. Naštěstí jich není tolik, aby ji poslaly celou do nějakého průměru. Spíše naopak - má-li být toto album posledním Pavla Bobka, pak je to rozloučení par excellence a jeho fanoušci mohou doufat, že ve studiích Quad vzniklo těch písniček daleko více, alespoň ještě na jedno album.