Hudební persóna pětapadesátileté Zeeny Parkins se dá komplexně vystihnout jen velmi ztěžka. Jako aktivní improvizující hudebnice se podílela na desítkách desítek rozličných projektů. Svou harfou, piánem nebo akordeonem přispěla nesčetnému množství živých výstupů či studiovek. Kromě klasické či jazzové harfy si libuje i ve hře na své speciální a vlastnoručně vyrobené elektrické harfičky. Všimnout jsme si jí mohli kupříkladu na albu "Vespertine" (i na turné k němu a pochopitelně i na jeho záznamech) islandské ikony Björk, ale najdeme i řadu dalších, Zeeně Parkins blízkých hudebníků - John Zorn, Matmos, Yoko Ono či kapela Hole specifického zjevení Courtney Love.

"Between The Whiles" je složitá nahrávka nejen minutáží, ale i obsahem. Přestože bychom čekali, že dostaneme nivó harfové řemeslné dokonalosti, dostaneme paskvil, o kterém můžeme říci, že je vrcholným uměním, ale jak to už bývá, zůstane nejspíše médii nedoceněno. Ale někdy v nějaké encyklopedii se o něm ještě dočteme... Dostaneme všechno, k čemu tracklist navádí (v "Glass" skleničky, ve "Wire" elektrizovanou harfu se zvukem starší kytary...), a všechno navíc v technicky výtečné formě. Zeena dokazuje moc a hodnotu jejího pohledu na umění. Psala mnoho skladeb pro tanečníky na míru a spolupracovala s experimentálními filmaři, animátory i umělci. A přestože v prazákladu používá již dříve slyšené prvky (skleničky; s letmými vokály nakládá jako s instrumenty), stále nějak atypicky buduje atmosféry, které následně graduje a všechno to UMÍ nechat vyznít.

Sedmá řadovka této mademoiselle je přinejmenším překvapivá. Je ryzím uměním, které by kupříkladu Nino Rota přinejmenším ocenil. Jako instrumentální nahrávka bez nosných melodií či míst, které posluchače nějak podvědomě nutí si je zapamatovat, jde úplně neuvěřitelně proti všem prodejnějším proudům. Posluchači se na desku naskýtají různě tónované pohledy. Mnoho z nich v albu koncept nehledá (a ani ho nenajde), zbytek může napadnout, že tato forma bizarního hudebního umění bizarní první poloviny dvacátého století je již nějaký ten pátek v knížkách a v jenom některých sálech.

Vystylizovat tuto ženu do pózy harfistky toho jiného druhu, tedy Joanny Newsom, by byla škoda. Ale i samotná paní Parkins si nejspíše uvědomuje, že může existovat i ještě jiná, ta střední cesta mezi těmito extrémy.

Krátké audio ukázky ke slyšení níže: