Že bude v Roxy peklo, bylo všem jasné už dlouho dopředu. A muselo to být jasné i pořadatelům, když jeho prostory dovolili nabouchat tímto způsobem. "Tohle je prostě prasárna, mělo tady bejt minimálně o sto lidí míň," podělil se u baru o názor nejmenovaný, známý promotér. Což o to, jedenáct stovek hlav se do Roxy fyzicky vejde, jenže podmínky se tím posouvají na hranici únosnosti. Absence klimatizace, větrání nebo jakéhokoliv jiného prostředku termoregulace totiž způsobila (jako obvykle při podobných akcích v tomto prostoru) skleníkové klima a koupel ve vlastním potu. Zpocené byly zdi, schody, vlastně všechno... Ano, je skvělé, že k nám promotéři zahraniční hvězdy vůbec vozí. Úroveň mnoha místních sálů je bohužel jedna velká ostuda.

O úspěchu debutového koncertu Deftones v Česku bylo však rozhodnuto dlouho předtím, než vůbec začal. Možná už někdy koncem dubna, kdy tahle novina oblétla všechny "defans". Banda ze Sacramenta má totiž v Česku až nepokrytě oddané fanoušky a už jenom pocit, že se jejich sen vidět je naživo uskuteční - že je to realita - že budou opravdu stát pár metrů před nimi... Skutečně jen těžko vymýšlet, co by se muselo v Roxy stát, aby tenhle koncert skončil zklamáním. Tím pádem nemohly potoky potu ani lapání po dechu prvotřídní zážitek zkazit.

Ba naopak, z našlapaného klubu sálalo nadšení a radost nad každou další skladbou. Publikum bouřlivě vítalo jak staré pecky, tak i kousky z novinky "Diamond Eyes" a mezi skladbami neúnavně skandovalo jméno kapely, na což Chino Moreno několikrát reagoval překvapeným úsměvem. Už jenom fakt, že několik stovek lidí v popředí sálu dokázalo odolat místním tropickým podmínkám a s maximálním nasazením vytrvat až do konce, svědčí o mnohém.

Většina pohledů pochopitelně mířila do první linie, kde exceloval Chino Moreno. Temperamentní leader jako mávnutím kouzelného proutku střídal polohy od citlivého snílka po agresivního rváče. Během klidnějších chvil a pasáží ("Passanger", "Knife Party", "Sextape") se zavřenýma očima naléhavě šeptal do mikrofonu, hned zase energicky seskočil z vyvýšeného kraje pódia a zuřivě pobíhaje z jedné strany na druhou, odštěkával fráze na všechny strany. Jeho sympatický projev a výkon na hranici sil splnil veškerá očekávání a mnohým přítomným stvrdil jejich domněnky o momentální Chinově životní formě.

Zatímco frontman vyučoval emocím, kvartet za ním se staral o vysokoenergický přísun živin. Prvotřídní hardcore sypačkou v závěru "Birthmark" nadchl Abe Cunningham, basa Sergio Vegy byla až překvapivě jasně čitelná a Frank Delgado (rozhovor s Frankem si přečtěte zde) se svými mašinkami vykresloval známé obrysy skladbám, jako je třeba "Change (In The House Of Flights)". Troufám si však tvrdit, že vedle China Morena je nejvýraznější postavou současných Deftones Stephen Carpenter. Chlapík, jemuž přes jeho hřívu a zarostlou tvář málokdy vidíte do obličeje, a nositel možná nejsyrovějšího zvuku současnosti, střílel ostrýma od první do poslední minuty a při prezentaci nových skladeb "Rocket Skates", "You've Seen A Butcher" i starších "Elite" nebo "Bloody Cape" rezonovaly kosti v těle.

Ačkoliv měli Deftones po devadesáti odehraných minutách dobrých dvacet k dobru (myšleno do policejní desáté hodiny), další nastavení se nekonalo a vyčerpaný Moreno a spol. zmizeli v útrobách backstage. Přesto bude tenhle zážitek s velkým zet hřát většinu přítomných ještě dlouho.