Markéta Konvičková patřila k mým favoritům hudebního kolotoče zvaného SuperStar. Zpívala totiž moderní hitové písničky a její výrazný hlasový projev působil velice přirozeně. Vystupovala civilně, jako holka od vedle, a když vypadla, tak mě to skoro až mrzelo (fakt!). Celkem překvapivě jako první ze soutěžících vydala svoji desku. A celkem nepřekvapivě se tak trochu nepovedla. Mladá zpěvačka totiž (téměř) nevyužila žádné ze svých hlavních zbraní, které předvedla v soutěži.

Stylem se Konvička uchýlila k jakémusi mixu písničkářství a popu, občas s příměsí rocku. V jedné písni dokonce zabrousila k taneční muzice - "Nenech mě čekat" zní však naprosto žalostně. Za normálních okolností by tuto písničku odmítli i šmoulové v 90. letech pro své "Šmoulí super-disco-šou". Jak se takový song dostane na jinak akustickou desku, mi je naprostou záhadou, kterou by dokázala rozluštit snad jen Eva s Vaškem.

Další slabinou, která je nešvarem mnoha českých desek, jsou lehce přiblbé texty. Opět mě napadá souvislost s kapučínovými hity obtloustlého dua, které jsem zmiňoval v předešlém odstavci. "V maskérně drink a káva, sklo, co se neprodává, je na tom stejně adresát..." v písni "Dokonalá" postrádá jakýkoliv smysl a utahané baladě, která se stylem zasekla někde před dvaceti lety, na atraktivitě nikterak nepřidá.

Tím se dostáváme k dalšímu zaváhání: albu chybí jakákoliv snaha znít současně, všechny písničky jsou totiž podivně bezpohlavní, zastaralé. Podíleli se na nich především Petr Bende a Lešek Wronka, tedy osřílení profesionálové, jejich četné zkušenosti ale na výsledku promítnuté nejsou ani z poloviny. Kdyby deska vyšla před patnácti lety, tak by se nad ní ani nikdo nepozastavoval, protože by zněla stejně jako vše ostatní z té doby.

Nutno podotknout, že přes všechny problémy, kterými je "Na šnůře perel" omezováno, se na desce dá nalézt pár zajímavých momentů. "Věci běžné" se vymykají roztomilou slovenštinou a pokusem o moderní zvuk, "Kdo jsem já" zase skvělou gradací a drivem, který drtivé většině písniček chybí. Dva závěrečné akustické covery velkých hitů američanky Rihanny jsou vítaným zpestřením a i přes nevalnou angličtinu je hodnotím kladně.

První deska Markéty Konvičkové zůstala na půli cesty. Ukňourané balady (čest výjimkám), nevalné texty, zastaralé postupy hrají proti talentované zpěvačce. Album má však své světlé momenty, kterých by se Konvička měla držet a druhým pokusem všem ukázat, že v ní něco je.