Je to jen těžko uvěřitelné, ale Ravi Shankar, slavný hráč na sitár, který inspiroval i Beatles, po sobě zanechá dvě světové hudební osobnosti. Tou první je Norah Jones a tou druhou Anoushka Shankar, u níž v daleko větší míře platí, že jablko nepadlo daleko od stromu. V úterý přijela po pěti letech ukázat pražskému publiku své umění hry na stejný nástroj, jakým vládne její otec.

Divadlo Archa bylo už od počátku monotematicky naladěné jednoduchým nasvícením a střízlivým květinovým motivem na pozadí. Hlavní aktérka tentokrát přijela se svým Anoushka Shankar Project, ve kterém vedle ní hrají ještě další čtyři muzikanti. Na úvod s ní ale přišli pouze dva - hráč na bicí, přesněji řečeno tabla Tanmoy Bose a Nick Able s tradiční indickou loutnou tanpura. V další skladbě se pak přidal Pirashanna Thevarajah s dalšími bubny - mridangam - a jako poslední se ve třetí kompozici připojil i Ravichandra Kulur s příčnou flétnou.

Anoushka Shankar hodně čerpala z díla svého otce, jež má kořeny v klasické hudbě jižní Indie, a prokládala je svými kompozicemi. V případě jejích vlastních skladeb jsem chvílemi přemýšlel, jestli už nefúzuje s jazzem, nicméně indická klasická hudba v jejím podání byla až neuvěřitelně dynamická, místy takřka živelná, energická a díky jejímu mládí i velmi svěží. Ostře to kontrastovalo s meditativním posezem všech muzikantů i vizuální stránkou koncertu. Velkým zážitkem byly především chvíle, kdy s jejím sitárem "promlouvaly" další nástroje a především pak flétna.

Koncert byl takřka dokonalý ve všech okamžicích, kdy s ostatními nástroji hrál sitár. Když ale Anoushka odložila svůj instrument a dala prostor ostatním v samostatných sólech, jako by něco chybělo. Nechci a po reakci publika snad ani nemohu shazovat výkony ostatních muzikantů v danou chvíli. Naopak... jejich sóla byla doslova excelentní, zaujal i jakýsi druh scatování v podání obou bubeníků a netradiční využití lidského hlasu, nicméně i přesto jsem se v tu dobu lehce nudil. Jako by se síla této hudby opírala o synergii všech nástrojů a její dokonalost nespočívala v tom, kdy není co přidat, ale naopak kdy není co odebrat.

Anoushka Shankar ve svých osmadvaceti letech ještě zřejmě nepatří mezi ty nejlepší hráče na sitár, ale je v tuto chvíli (vedle svého otce a i díky němu) nejvýraznější osobností indické hudby. Je proto svátkem, když zavítá do Česka, kde jen stěží budete hledat kvalitní muziku tohoto stylu. Svým pražským vystoupením to jen potvrdila. Divadlo Archa bylo ten večer nejen vyprodané, ale i nadmíru spokojené. Bouřlivé a nadšené reakce diváků, kteří si vynutili i jeden přídavek, a nemalý počet spontánních projevů o tom koneckonců vypovídaly nejlépe. Nezbývá než doufat, že se tu Anoushka Shankar znovu objeví o něco dříve než za pět let.