Poté, co jsem dočetl smutnou zprávu, která zasáhla hromadu fanoušků nejenom Oceánu nebo Shalomu, mi hlavou proběhla ve zrychleném tempu všechna má setkání s Petrem Mukem. Díky rozhovorům s ním jsem měl možnost poodkrýt mnohem více, co se přímo do textu nevejde, ale mezi samotnými řádky se dá vyčíst. Dodnes si vybavuji naše, bohužel teď již definitivně poslední rozhovorování, kdy mě celkem odzbrojil hned z kraje setkání v jedné kavárně poblíž divadla Kalich. Po uvítání jsme zasedli ke stolku, já spouštěl diktafon a jen tak mezi řečí jsem nadhodil, jestli si vybavuje naše povídání nad reedicemi desek Oceánu, a on hbitě odpověděl: "Pamatuju, pro mě to bylo jako včera." (Ve skutečnosti však mezitím utekly dva roky)

Prvotní "poznání" se nečekaně uskutečnilo hlavně díky vychovatelkám na střední (patří jim zpětně DÍKY!), tehdy jsem v táborském divadle viděl živě Oceán. V době, kdy ještě "Dávná zem" nebyla venku, jen cosi na jihu Čech probublávalo. Pak přišla "Pyramida snů" a mně bylo jasné, že naplno podléhám sythipopu a že i tady se už tenkrát něco takového dělo a hrálo; bylo to velké nadšení. Svým způsobem se tato spirála uzavřela v roce 2001, kdy vyšly reedice všech tří desek Oceánu a k té příležitosti jsem dělal svůj vůbec první velký rozhovor. Náležitě vyklepaný nervozitou (podpořenou tím, že se onen rozhovor natáčel i na video), jsem čekal, co bude. Naštěstí pohotovost Petra Muka mi tehdy dodala drobet odvahy a dodnes si vybavuju, jak jsme se bavili nad archivními fotografiemi v bookletech a jak se u toho smál na celé okolí (pobavila ho všechna ta vyčesaná číra, atd.).

I přesto, že následná sólová alba po "Dotyku snu" nebyla příliš povedená, cítil jsem vnitřní respekt. Byl to člověk, který naplno žil tím, co mu přinášela muzika. Měl v sobě oddanost ke svému blízkému okolí, které pro něj znamenalo mnohé. Dokázal se s ním dělit o úspěch i prohry. K nim patřily i táhnoucí se deprese a nesnadný boj s nimi, ale na tomto místě bych nerad pitval, kde se stal onen zlom. Když teď poslouchám "V bludišti dnů", celé to nedává vůbec smysl, Petr měl našlápnuto k povedenému návratu.

Mnozí možná teď nechápou, proč to tu píšu. Ale ono je to prosté, Petr Muk patřil pro mou generaci k milníkům, které s Oceánem a Shalomem před mnoha lety formovaly nejenom můj hudební vkus. Dušan a Jan Vozáryovi a Petr Kučera přišli o parťáka, se kterým prý dávali dohromady koncertní comeback na příští rok. Je to podpásovka, která přišla zcela náhle a bez varování. Osud si nevybírá, zůstala tak jen deštěm promoklá prázdná ulice...