Natalie Kocab se čtyři roky po solidním albu "Hummingbirds In Iceland" znovu přhlásila o slovo. Tentokrát s Gregorym Finnem ze Southpaw, známým pražským sběratelem nových kapel & projektů, u nějž panuje neustále pocit, že svůj talent trochu zbytečně tříští do všech stran. Připomíná mi mě samotného, když jsem na základní škole chtěl při tělocviku každou hodinu hrát v týmu s někým jiným. Určitá sehranost se zbytkem kapely po několika společných letech totiž určitě funguje, proto neustále nové a nové projekty vyvolávají pocit nedůvěryhodnosti, jelikož vlastně už předem víte, že se jedná jen o "sezónní záležitost". To jen tak na okraj, protože jinak je třeba uznat, že většina věcí, do kterých se Gregory zapojí, je kvalitní.

Hned při vstupu do Meet Factory zaujala jedna věc - "Walking On The A-Bomb" na kazetě prodáváno za pade. Kazety rychle vyšly z módy, dnes je z nich však "celkem dobrý retro", a nápad prodávat novinku na MC je fajn. S tím, do čeho ji strčit, už bude zřejmě větší problém. V případě, že si ji budete chtít poslechnout, si nejspíš budete muset přivézt zaprášeného "jezevčíka" z chalupy. Ale podotýkám, že naladit MySpace.com je jednodušší. Mimochodem ta kazeta je strašně sexy věc - mnohem víc než cédéčko a o fous míň než vinyl.

Úmyslně studený prostor byl ten večer poloprázdný. Vyjímal se tak Michael Kocáb s rodinou a na druhé straně rovněž slavný otec druhé poloviny Walking On The A-Bomb Jan Burian. Pokud se vrátíme k přídavnému jménu "studený", tak ho nesměle můžeme aplikovat na většinu faktorů, které se ten večer udály. Samotný nástup na pódium měl atmosféru neveřejné zkoušky a tenhle neosobní opar se nesl až někam k třetí písni. Bohužel za to z části mohla i samotná Natalie, protože působila znuděným dojmem celý koncert. Jako by na pódiu nebyla ve své kůži a rozprostírala v Meet Factory chladnou auru. Tu jí nabourával jen vynikající showdres a obličej pomalovaný ornamentem. Gregory Finn, jenž ten večer obsluhoval kytaru, bicí a sem tam se pokoušel i o industriální bordel (například kanystry na vodu), působil energičtěji, skladby prožíval a vykazoval na pódiu alespoň nějaké známky člověčiny. I na housle hrající Anežka Bzirská a cellistka Terezie Kovalová zřejmě schválně byly za ledové královny.

Křtu se ujal David Černý, který je v Meet Factory jako doma, a když polil kazetu, nezapomněl ani zkropit fotografy v prvních řadách. Ti si to mimochodem zasloužili, protože je evidentně mnohem víc než hudba zajímaly úlovky českých známých tváří, co se ten večer dostavily.

Materiál z "Walking On The A-Bomb" není zrovna dvakrát vhodný na živé koncertování, z desky bude jistě působit autentičtěji. Sami autoři hudbu označují jako electro-downtempo-tropical. Tropical zřejmě proto, abyste se ohřáli alespoň při vsugerování tohoto slova. Pravda však je taková, že většina věcí postrádá to hlavní - písničku. Přílišný důraz na "umění" zabíjí melodie, o které tady zřejmě vůbec nejde, a repertoár je pak spíše snůškou zvuků, které ale nedrží žádná nosná linka.

Uvidíme z alba, naživo je výsledek rozpačitý. Chvíli jste mohli slyšet zvuk jako od Goldfrapp a úžasná byla i píseň, jež měla jasný heart break nádech - silnou atmosféru, jaká by slušela všem songům. Zbytek byl jen těžko uchopitelný a zbytečně avantgardní, zvláště na první poslech, ale nechme se překvapit poslechem doma.