Ty písničky budete znát nepřímo úměrně tím víc, čím nižší je letopočet vašeho narození. Daryl Hall a John Oates je dvojice, která svou největší slávu zažila na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Téměř tři dekády poté se jiná dvojka - Inara George a Greg Kurstin - rozhodla vzít osm nejlepších pecek té první, přidat jednu (a jakou!) vlastní pecku k tomu a vydat to na albu.

To album se jmenuje "Interpreting The Masters Volume 1: A Tribute To Daryl Hall And John Oates" a nedopadlo vůbec zle. Kdo patří mezi ty, co pamatují, může srovnávat. Při tom srovnání zjistí, že nové verze se od těch původních zas až tak moc neliší. Což plyne z toho, že zvuk přelomu sedmdesátek a osmdesátek ještě pořád poměrně frčí (ano, je tím myšlena ona pomalu, ale přesto ještě pořád doznívající retro vlna). A taky z toho, že The Bird And The Bee dělají svým způsobem podobnou muziku. Možná jen trošku míň funky a trošku víc disco.

Ve finále jsou tak některé až všechny (podle roku narození) melodie povědomé a celé to zní nevtíravě, pohodově, nevlezle a standardně ptáčko-včelkově. Největší šok způsobí ale otvírák, jediná původní píseň "Heard It On The Radio". Tak moc zní, jako by z repertoáru Hall & Oates (nebo Bee Gees nebo tak) vypadla, tak moc povědomý refrén má, že se až nechce věřit, že nejde o cover. Moc povedená záležitost.

Za pozornost stojí třeba "Kiss Is On My List", "Private Eyes", závěrečná "One On One", která dostala skoro až lennoxovský nádech, nebo jednovětá hostovačka Shirley Manson z Garbage v "Maneater". Ale ve finále vlastně žádná z devíti písní nijak neční ani nezapadá, ani neotravuje.

"Interpreting The Masters Volume 1" je minimálně vkusným vybočením z dosavadní tvorby The Bird And The Bee. Kurstinovi jistě pomůže v producentské kariéře a nikoho snad vyloženě nezklame. Jednička v názvu navíc dává tušit, že podobné odbočky můžeme od těch dvou ještě párkrát čekat. Va? Rozhodně ne.