Každá návštěva Lou Rhodes u nás se nesla v jiném duchu. Jednou panovalo strašné vedro (rozpálený stan na Colours Of Ostrava), podruhé ve švech praskal Lucerna Music Bar, to když přivítal znovuzrozené Lamb. I do třetice si Lou udržela kontrast, svůj nadhled a půvabnou křehkost. Palác Akropolis se díky přineseným nástrojům, rekvizitám (mezi nimi byly i dvě dřevěné bedýnky, z nichž jedna sloužila jako stojánek pro zvonkohru, druhá byla příručním stolkem Lou) a zapálené svíčky evokoval spíše útulný obývák v jakési usedlosti poblíž Manchesteru (to i přesto, že se prořekla, že se jí Praha líbí mnohem více, než ono anglické město). Téměř domácí (a nezakouřené) prostředí, emocemi nabitá atmosféra (i když nebylo zcela vyprodáno) měla za následek, že v přídavcích přišla i dvě překvapení mimo přesně stanovený setlist (o tom však později).

Nedílnou součástí večera byl i sympaťák Jay Leighton, který kromě supportu pro Lou Rhodes (od prodeje triček a cédéček až po výměnu polštáře v bubnu) představil písničky ze své desky "Polaroids And Stills". Se sklenkou červeného vína prezentoval odkazy anglických písničkářů (naposlouchaný Nick Drake se nedal přeslechnout) a dříve příchozí snadno zviklal na svou stranu. "This Is The Time" nebo "Avalanche" vytvářely obraz jeho vnitřní rovnováhy a melancholie.

Kostra koncertu hlavní hvězdy se opírala o novinku "One Good Thing", ta zazněla téměř celá a využilo se jejího potenciálu pro živé hraní v maximální míře. Aranžmá byla blízká studiové podobě, ale napětí a podmanivost jim dodával muzikální um dvojice Danny Keane (violoncello, klavír, zvonkohra) a John Thorne (kontrabas, starý známý z koncertu Lamb). Lou Rhodes s nimi byla po celý koncert naladěna na stejnou vlnu, byla to ukázka naprosté souhry. Dokonce došlo i na humornou momentku, to když se Danny a John hecovali v procítěných výrazech v obličejích tak vehementně, že Lou zcela rozhodili v "The More I Run", až se začala smát a přestala zpívat (a prý se to stalo zcela poprvé).

"One Good Thing" je převážně posmutnělé, odráží se v něm životní prohry a ztráta lásky nebo milované sestry Janey, přesto Lou vnesla mezi posluchače celou škálu emocí. Její nepřeslechnutý hlas a gestikulace přinesly nesmazatelné setkání, během něhož dokázala ukázat nemalou část svého nitra, které bylo na dosah, jako by vás pozvala k sobě domů. To byly přesně ty chvíle, kdy zůstala na pódiu zcela sama ("Magic Day", "Melancholy Me"). Když se však rozezněla jazzově olemovaná verze "Tremble", akusticky přepracovaná "The Rain" nebo klasika Lamb "Gabriel" v aranžmá pro klavír a decentní basovou linku, bylo jasné, že lze z těchto skladeb vykřesat nový náboj. Po nich většinou nebral aplaus konce a v úplném závěru došlo na dva nečekané bonusy mimo připravený setlist (ten je uveden v záhlaví článku). Tehdy Lou Rhodes vylovila anglický tradicionál (jehož jméno mi uniklo) a až posléze se rozloučila s "Never Loved A Man (Like You)", přestože fanouškové preferovali "They Say", ale hlavní aktérka se prý nechtěla loučit příliš tragickým opusem.

Lou Rhodes je znamenitá vypravěčka vlastních příběhů, v nichž je zakotven i nadhled a vyrovnanost. V živém provedení se svými parťáky si s jednotlivými písněmi pohrávala a své trápení nechala zamknuté daleko za sebou. Byl to krásný večer.