Abych pravdu řekl, do Prahy jsem jel hlavně kvůli A Sunny Day In Glasgow, nerad bych teda mluvil o nějakém supportu. Jestli proběhla nějaká reinkarnace shoegazingové vlny, tahle parta z Filadelfie patří na její vrchol. Ta jejich abstrakce a surrealita dává té rozostřenosti nový rozměr. Když sem tak jel autobusem, v uších "Ashes Grammar" a hlavu opřenou o sklo, na které dopadaly kapky deště, bylo to úsměvné.

Jedna věc - zvuk v MeetFactory fakt nemá chybu. I v sebevětším bordelu šly krásně rozeznat jednotlivé zvukové nuance, což se u kapel jako ASDIG nebo FB vážně bere za velké plus. Skoro hodinové zpoždění bylo lehce otravné, ale šlo se s tím poprat. Slečna u vchodu to bleskově kvitovala poznámkou, že "o to lepší budete mít zvuk". Jo, měli jsme. MeetFactory samotná byla v symbióze spíše s Fuck Buttons. Její tovární vjem skvěle podporoval jejich agresivitu.

Méně abstrakce, více kytar. Tak nějak bych shrnul vystoupení A Sunny Day In Glasgow. Kdo čekal surrealistický požitek, nedočkal se. Tahle parta mi spíše připomněla doby, kdy ještě byli miláčci univerzitních kolejí. Studentíci, kteří když po koncertě stáli u východu s takovou malou taštičkou s cdčkama, člověk měl i chuť jim tam hodit drobák, nebo je obejmout tak, jako to umí jenom Zdenda Srstka. Když jsem šel po jejich vystoupení poprosit o setlist, donesl mi ho Ben Daniels na malém kousku papíru, který se obvykle lepí na ledničku s vzkazem, co je třeba dojíst. Skromné. Na pódiu z nich tryskala radost. Mladistvá rozcuchanost. Mlhu často rozprášili kytarami, které se občas slily v noisovou stěnu. Nebyla drásající a šlo za ní cítit jaro, duhu, rozkvetlou květenu a další věci, který se vám asociují se slunečným dnem v ne úplně čisté společnosti.

Jestli se ale A Sunny Day In Glasgow snažili postavit zahrádku, kde se tak mlhavě tetelí radost, Benjamin John Power a Andrew Hung řekli dost. Dost bylo laskavostí. Od úvodní "Surf Sola" až po závěrečnou "Sweet Love For Planet Earth" do davu vystřelili zvukovou sondu, která se pohybovala na škále někde mezi zážitkem a zkušeností. Jak řekla má kamarádka: "Někdy to bylo až moc". Zvuky vrstvili v mnohotučném odlitku neurotických výpadů.

Benjamin J. Power v kšiltovce, Andrew Hung v červeném kulichu, který tak jakoby dával najevo, že to celý berou hlavně jako zábavu. Baví je zkoušet, co lidi vydrží, a dělají to tak, že to lidi baví. Butony fuck(t) mačkali stejně zběsile, jako byl ten pocit, který se mě mnohokrát zmocnil. Když už jsem si myslel, že skrz ten bordel dokážu nazírat na rytmiku, přišla další vlna všemocného noisu. Byly místa, kdy jste mohli přemýšlet o vcelku čitelném tanečním základu, ale byly taky místa, kdy jste mohli přemýšlet asi jen nad tím, za jak dlouho vás to odrovná. Bavily mě ty momenty, kdy Power rytmizoval hluk skrze svůj buben, který patřil asi mezi tu nejlidštější stránku celého setu.

Když před přídavkem oba dva synchronizovaně všechno vypnuli, hučelo mi v uších tak, že jsem ani pořádně neslyšel kámoše, který se mi snažil říct, jak skvělý to celý bylo. "Sweet Love For Planet Earth" pak svojí kryptickou fasádou potvrdil jen to, co se mi celou dobu honilo v hlavně - mazec.