"Být GaGa, nebo DaDa, nebo nebýt, to je to, o co tu běží," hlásají němečtí "praotci lounge music" De Phazz na svém webu v promo textu k albu "LaLa 2.0". Osmá studiová nahrávka má být vyjádřením kontinuálních změn, muziku nevyjímaje. Symbolizuje hudbu verze 2.0. Výsledek ale není ani novátorský a, s přihlédnutím k dosavadní tvorbě téhle kapely, bohužel ani zábavný.

De Phazz měli vždycky tendence k megalomanství, co se týče počtu skladeb na albech a stopáže. "LaLa 2.0" není výjimkou. Než odehraje šestnáctka písní, uplyne bezmála hodina. Neuplyne ale ani třicet minut a dostavuje se pocit u De Phazz dosud neobvyklý, ač (vzhledem k posledním řadovkám) tušený. Tím pocitem je nuda.

Pryč jsou doby "Dead By Chocolate", kdy kapela sršela nápady, hrála si s historizujícími samply starých jazzových nahrávek a vše balila do nakažlivě chytlavého a hybného zvuku. Na "LaLa 2.0" je vše zdánlivě při starém a zdánlivě úplně jinak. Posluchač poznává staré známé hlasy, staré známé dechy, staré známé jazzfunkové kytary, starý známý německy precizní zvuk. Hity ale tentokrát zůstaly v šuplíku a celé to působí i přes svou tlačenou pohodu chladně.

Mohlo to být výborné EPčko. Mohlo obsahovat ironickou "Just A File" rýpající do faktu degradace hudby na pouhé soubory, příjemně lenivou singlovku "No Story" a pár dalších, třeba i náhodě vybraných kousků. V diskografii by i tak bylo slabším kouskem, ale možná by alespoň naznačilo cestu. Vyvedlo by kapelu z pseudobezstarostného tápání. Takhle je "LaLa 2.0" jedno velké znuděné "NeNe 1.0".

Komu se to ale nezdá a chtěl by se přesvědčit o opaku, může testnout živou prezentaci - De Phazz zahrají 10. května v pražském klubu Retro.