Na první z velkého sálu, Data-live, kteří do svých inteligentních vyklidněných koláží vnášeli i humor, postávalo zatím pár lidí. Ale to se mělo brzy změnit. Ležérní rozcuchanost, elegantní nepřesnost, sympaťácké zadrhávání hudební řeči, samplování roztomilého bezzubého staříka, veršování počeštěnou angličtinou.

Druzí Future Sound Of Petržalka byli jako návštěvníci z dekadentního maturitního plesu, komunistického tanečního sálu, kam se z baru linou melodie hracích automatů. Taneční rytmy se neodvratně blížily k obskurním refrénům klonů Maťa Ďurindy. Pokleslá poťouchlost, která spíš působila, že je v programu nasazená příliš brzo. Logicky myšlený předvoj Dana Deacona na mě nezabral.

Nedalo se stihnout všechno. V sobotu fungovaly paralelně dvě scény, velká a malá, množství lidí, kteří se štosovali všude, kam to šlo, bránilo migrování mezi scénami. Program byl udělaný tak, abyste se ani na chvíli nezastavili, užili si náhodné tracky, neodkývali koncerty od začátku do konce a objevili pro sebe něco nového. Jenom na Deacona se obhajovala místa v prvních řadách už půl hodiny předem, mezitím utekly skoro tři záležitosti z malé scény.

Postavený pultík, putovní svatostánek se svítící zelenou lebkou místo kříže, okolo něhož se tísnili skalní fanoušci promíchaní s holkama v krátkejch sukních, které chtějí být za každou cenu na youtubu. Deacon vytáhl z kapsy kapesní kombinačky s nožem a na poslední chvíli šteloval reflektory, které později vrazil do rukou nejblíž stojícím, aby s nimi třepali, jak nejvíc dokážou. "Vypněte ty stodolarový světla," pořvával na zvukaře. Začátek vystoupení ještě chvíli zdržoval výpadek proudu, během něhož se všichni povinně museli rozcvičit.

Dan Deacon to umí s lidma, je suverénní, dokáže v lidech vyvolat dojem, že je jejich kámoš, uvolnit nějaký napětí z toho, jestli to někomu dneska sluší nebo ne. Publikum ho poslouchá, kopíruje každej jeho pohyb. Pokud ovšem rozumí jeho zrychlené angličtině. S prvními tóny jeho bezzubého elektronického piánka, s vylámanými černými půltónovými klapkami, se rozpoutalo taneční šílenství. Stál jsem v druhé řadě od stolku a měl jsem co dělat, abych se udržel, abych si vytvořil prostor pro ruce, dopít si pivo, vysmrkat se, utřít si pot.

Na stole toho moc neměl. Zmíněné krátké casio piano s přednastavenými doprovody, legendární phase shifter Whammy od Digitechu, kterým si mutuje hlas, nějaké retro-točítko bůhví odkud, dva šedivé pedály od Ibanezu, zesilovač a starý iPod shuffle. Všechno poznačené barevnými lepenkami. Zašmodrchané a ulepené. To je vercajk novodobého flašinetáře s diplomem na hudbu.

Někdo má prostě cit pro to, vyvolat v lidech euforii a udržet ji v nich. Po delší pasáži, která byla víc experimentální, hluková, než taneční, a nálada jen o málo opadla, poručil, ať rozvítí sál, a donutil všechny, aby se podívali na zpocené obličeje lidí, kteří stojí vedle nich. Pak se zhaslo a jelo dál tanečním tempem. Za chvíli uprostřed vyprovokoval taneční battle. Vyimprovizoval si uprostřed našlapaného publika kruh, což bylo ze začátku hodně těžké. Vybral kluka a holku, aby tancovali, a když už nebudou moct, měli vybrat další za sebe. Jednoduchý, ale účinný. Holky z youtubu se mohly zbláznit. A taky nás učil písničku. "Silence like the wind overtakes me, úuúú..."

Když jste tam nebyli, tak to všechno může znít jako starý trik družinářek z prvního stupně, ale ono to prostě funguje. Vystoupení Dana Deacona je událost. Nejlepší je to poprvé a hodně zblízka.

Následující Pantha Du Prince mě náladově minul. Aktuální desku "Black Noise" miluju, nicméně poslechl jsem si track "A Nomads Retreat" a byl jsem z toho utahanej, propocenej a pomlácenej a neschopnej dlouhodobější hudebně-kritické percepce. Vše ostatní v mlze, ve věčném rytmu mojí mysli poskvrněné Danem Deaconem.

Prohlédněte si kompletní fotogalerii, dohledejte si podle programu MySpace.com ostatních. Značka Sperm vás nezklame. Druhý nepřekonatelný hudební večer.