Pánové z moravské metropole fungují de facto již od prosince roku 2003. První demo sice vydali hned následující rok, ale nemusíte být zrovna sběhlí v počtech, abyste si spočítali, že kapele trvalo sedm let, než přenesla svoji tvorbu na právoplatný oficiální nosič. A víte co? Mají být na co pyšní. Trojice zdánlivě různorodých rockerů po celou tu dobu rozbíjela kluby po celé republice a vytvořila si více než hrstku věrných fandů. S "Last Generation" nyní zkouší vystrčit růžky i jinam než jen do undergroundových sklepení.

Houževnatý zpěvák Radim Věžník díky svému zevnějšku sám takové podsvětí připomíná. O to větší překvapení ale na posluchače čeká! Jak se ve zdánlivě nevýrazném klukovi bere takový drive? Nejde jen o jeho tradičně sympaticky neurvalý projev, nýbrž i o sílu, kterou vkládá do tzv. growlingu.

Z desky čiší hlavně osobitost, naléhavost a snaha dotáhnout to někam dál. Ideální pro večery, kdy máte chuť ze sebe vybít všechen vztek a agresi. Většina skladeb se nese přesně v této náladě, zejména "Return" posadí všechny milovníky crossoveru na zadek. Oproti tomu pohodovější "Again" se může zdát jako drobná přestávka nespoutané jízdy. Uvádí ji navíc neklidné instrumentální intro, za které plně hovoří název "Last Generation".

Rattle Bucket se vyhráli, získali vlastní zvuk a sebevědomí. Ačkoliv na webu předesílají, že placku doprovázely mnohé svízele, jedinou vadou na kráse poslední generace je pouze horší čitelnost textů v bookletu a možná ještě absence tradiční koncertní několikavteřinové písně o lásce. Kluci vyprodukovali skvělou a nápaditou desku.